V jedné malé vesničce uprostřed hlubokého lesa žila myška jménem Valinka. Byla to drobná, šedivá myška s velkýma černýma očima, které vypadaly, jako by zrcadlily celý svět. Valinka byla velmi zvídavá a ráda zkoumala každý kout lesa, od mechem porostlých pařezů až po tajemná zákoutí pod křovisky. Největší radost jí ale dělalo šustivé listí, které na podzim pokrylo les jako barevná deka. Milovala, jak listí ševelí pod jejími tlapkami, a ráda se v něm schovávala a hrála si.
Jednoho rána, kdy slunce zlehka hladilo zlatavé koruny stromů, se Valinka probudila s pocitem, že dnešní den bude něčím zvláštní. „Dnes musím objevit něco opravdu kouzelného,“ zamumlala si pro sebe, zatímco si čistila své jemné vousky. Vydala se do lesa, kde vítr rozfoukával listy a tvořil z nich víry, které se zdály tančit ve vzduchu.
Jak tak hopkala mezi stromy a hledala něco zajímavého, narazila na zvláštní hromádku listí. Byla větší než všechny ostatní a zdálo se, že se lehce třpytí, jako by byla pokrytá jemným prachem z hvězd. Valinka zvědavě přistoupila blíž a lehce šťouchla tlapkou do listů. K její velké radosti se listí zavlnilo a uprostřed se objevil maličký zlatý klíček.
Valinka si klíček prohlížela se zatajeným dechem. „Co to asi může být?“ přemítala nahlas. Náhle se ozval jemný hlas, který jako by přicházel přímo ze stromů kolem ní: „Ten klíček je kouzelný, malá myško. Otevírá bránu k tajemství podzimního lesa.“
Valinka se rychle rozhlédla, ale nikoho neviděla. „Kdo jsi?“ zavolala do ticha.
„Jsem duch lesa,“ odpověděl hlas. „Hlídám rovnováhu mezi světem zvířat, stromů a kouzel. Ty jsi však statečná a zvědavá, a proto ti svěřuji tento klíč. Najdi bránu, která se skrývá pod nejstarším dubem v lese, a odemkni ji. Čeká na tebe úkol, který může zachránit celý podzimní les.“
Valinka cítila, jak jí srdíčko buší vzrušením i trochou obav. Uchopila klíček do tlapek a vydala se hledat nejstarší dub. Les byl tichý, jen občasný poryv větru rozhýbal větve a přinesl šustění listí. Po chvíli chůze se před ní objevil mohutný strom s rozložitými větvemi, které vypadaly, jako by sahaly až k nebi. Jeho kmen byl pokřivený a pokrytý mechem, a na první pohled bylo jasné, že je to nejstarší strom v lese.
Valinka obešla strom a u jeho kořenů našla malá dvířka, sotva viditelná pod nánosem listí. Opatrně zastrčila zlatý klíček do zámku a otočila jím. Dvířka se otevřela s tichým zavrzáním a Valinka spatřila schodiště vedoucí dolů do země. Bez váhání se vydala dolů.
Schody ji zavedly do kouzelné podzemní jeskyně, která byla osvětlena jemným světlem zářícím z krystalů na stěnách. Uprostřed místnosti stál velký stůl, na kterém ležela mapa. Vedle ní seděla drobná postava – byla to liščí víla s rezavými vlasy, které jí splývaly až k zemi.
„Děkuji ti, že jsi přišla, Valinko,“ řekla víla melodickým hlasem. „Já jsem Liána, ochránkyně podzimního lesa. Potřebuji tvou pomoc. Náš les je v nebezpečí. Zlý duch mrazu chce přivolat zimu dříve, než se podzim stihne rozloučit. Pokud se mu to podaří, všechny stromy ztratí svou sílu a příští rok nebudou schopny znovu obléknout své listy.“
Valinka se zamračila. „Co mám udělat, abych tomu zabránila?“
„Musíš najít Kouzelný list,“ vysvětlila Liána. „Je to první list, který na podzim spadl z nejstaršího dubu. Má moc udržet rovnováhu ročních období. Duch mrazu se ho však zmocnil a ukryl ho ve své ledové jeskyni na vrcholku Černé hory. Jen ty, s tvou odvahou a bystrým rozumem, ho dokážeš získat zpět.“
Valinka cítila, jak se jí třesou tlapky, ale zároveň věděla, že nemůže odmítnout. Přikývla a Liána jí podala malý vak. „V tomto vaku najdeš tři kouzelné předměty, které ti na cestě pomohou. Použij je moudře.“
Myška poděkovala, vzala vak a vydala se na cestu k Černé hoře. Cestou musela překonat mnoho překážek. Nejprve narazila na širokou řeku, která se nedala přejít. Když otevřela vak, našla v něm kouzelný lískový oříšek. Hodila ho do vody, a v tu chvíli se před ní objevil most z ořechových skořápek.
Později se ocitla v temném lese, kde ji obklopily stíny a zlověstné zvuky. Z vaku vytáhla druhý předmět – malou lampičku. Jakmile ji rozsvítila, stíny zmizely a cesta se opět stala bezpečnou.
Nakonec dorazila k Černé hoře, která byla pokrytá ledem a sněhem. Stoupání bylo těžké, ale Valinka neúnavně šplhala dál. Když se dostala k ledové jeskyni, spatřila tam ducha mrazu – vysokou postavu s očima zářícíma jako zamrzlé hvězdy. Vedle něj ležel Kouzelný list, zamrzlý v kusu ledu.
„Co tu chceš, myško?“ zasyčel duch mrazu. „Ten list je můj!“
Valinka se však nebála. Sáhla do vaku a vytáhla poslední předmět – malou hrst podzimního listí, které jí Liána dala. Hodila listí do vzduchu a ono se roztančilo kolem ducha mrazu, zahalilo ho a roztavilo led kolem Kouzelného listu.
Duch mrazu zařval vztekem, ale byl poražen. Kouzelný list opět zářil teplými barvami podzimu. Valinka ho rychle vzala a utíkala zpět do lesa. Jakmile ho položila na nejstarší dub, celý les ožil. Stromy se rozzářily zlatými a červenými barvami, vítr zatančil mezi větvemi a podzimní kouzlo bylo zachráněno.
Liána se objevila vedle ní a usmála se. „Udělala jsi to, Valinko. Díky tobě bude podzim znovu tak kouzelný, jak má být.“
Valinka se cítila šťastná a hrdá. Věděla, že i malá myška může udělat velké věci, pokud má odvahu a dobré srdce.