V hlubokém údolí, kde se mezi kopečky vinuly voňavé louky a kde zpívali ptáčci od rána do večera, žil jeden malý králík jménem Matýsek. Měl hebký šedý kožíšek, dlouhé ouška a oči jako dvě černé perličky. Byl hodně zvídavý a často utíkal ze své nory, aby prozkoumal, co se děje v okolí.

Jednoho jarního rána, když se rosa ještě třpytila na listech a slunce se teprve drápalo nad horizont, se Matýsek vydal na procházku směrem k rybníku U Lesního vršku. Byl to starý rybník, o kterém se povídalo, že je kouzelný. Nikdo ale nevěděl, jaké kouzlo v sobě skrývá. Matýsek se o tom chtěl přesvědčit na vlastní oči.

Cesta vedla přes louku plnou pampelišek a kopretin, kolem starého dubu, kde bydlela sova Rozárka, a pak z kopce dolů ke břehu rybníka. Když tam dorazil, voda byla klidná jako zrcadlo. Na hladině plavaly lekníny a v rákosí si cvrlikali malí ptáčci. Matýsek si sedl do měkké trávy a zadíval se na vodu. Najednou ho něco zaujalo – uprostřed rybníka se zvedal malý ostrůvek, který tam předtím nikdy nebyl.

„To je zvláštní,“ zamumlal si Matýsek. „Ten ostrůvek tam včera nebyl…“

Jeho ouška se zachvěla zvědavostí. Jak by se tam jen dostal? Když se podíval lépe, uviděl, že od břehu k ostrůvku vede úzká stezka z hlíny. Ale nebyla to obyčejná hlína – ta se jemně leskla, jako by byla posypaná zlatým prachem. Matýsek neváhal, opatrně vstoupil na cestu a pomalu se vydal po zlatavé hlíně směrem k ostrůvku.

Jakmile došlápl na ostrůvek, země pod ním zavibrovala a ozvalo se tiché „bublání“. Matýsek se lekl, ale byl odvážný. Rozhlédl se a uviděl uprostřed ostrůvku starý pařez, zarostlý mechem a kapradím. Kolem něj poletovalo několik světýlek, která připomínala malé hvězdičky.

„Kdo jsi?“ zeptalo se jedno světélko a přiletělo blíž k Matýskovi.

„Já jsem králík Matýsek. A kdo jsi ty?“ odpověděl trochu nesměle.

„Já jsem víla Ševelka a tohle je náš kouzelný ostrůvek. Pojď se podívat blíž, máme pro tebe úkol.“

Matýsek byl překvapený, ale šel za světélkem až k pařezu. Když se dotkl mechu, pařez se rozestoupil a vynořil se z něj starý dřevěný truhliček. Víla Ševelka pokynula Matýskovi, aby ho otevřel. Uvnitř ležela malá hliněná figurka – králík, úplně jako Matýsek, ale měl na čele zlatou hvězdu.

„To je Hliněný Strážce,“ vysvětlila víla. „Byl to první králík, který kdy přišel na tento ostrůvek. Přinesl sem klid a mír. Ale jednoho dne ho pohltila voda a jeho duch zůstal uvězněn v hlíně. Jen králík s čistým srdcem ho může osvobodit.“

Matýskovi se rozzářily oči. „A co mám udělat?“

„Musíš ho vzít do tří kouzelných míst: ke staré borovici, na louku pod duhou a do jeskyně u Říčního kamene. V každém místě se figurka dotkne země a získá část své ztracené síly. Ale pozor – cestu ti budou ztěžovat blátiví skřítci, kteří chtějí moc hliněného králíka pro sebe.“

Matýsek přikývl. Vzal figurku a vydal se na cestu.

První zastávkou byla stará borovice. Byla tak vysoká, že její špička mizela v oblacích. Jakmile Matýsek položil figurku na zem, z kořenů stromu vystoupila zelená záře a figurka zazářila. Ale v tu chvíli se z hlíny vynořil skřítek – celý od bláta, s očima jako uhlíky.

„Dej mi figurku!“ zavrčel.

Matýsek ale byl rychlý. Skočil do křoví, pak přes potůček a zmizel skřítkovi z dohledu. Když se ohlédl, skřítek už tam nebyl a figurka se slabě usmívala.

Druhá zastávka byla louka pod duhou. Když Matýsek dorazil, právě začínal slabý déšť a objevila se nádherná duha, která sahala od jednoho vrcholku k druhému. Matýsek položil figurku do trávy a duha na ni dopadla svým světlem. Figurce se rozzářila hvězda na čele.

Ale opět – z kaluží se vynořili dva blátiví skřítci. Tentokrát se ale Matýsek nebál. Vytáhl pampelišku a foukl – vítr se zvedl a rozfoukal skřítky do všech stran.

Poslední místo byla jeskyně u Říčního kamene. Tam bylo šero a ticho. Matýsek šel opatrně, až dorazil ke kameni, který ležel uprostřed jeskyně. Položil figurku na kámen a čekal. Země pod ním se zatřásla a z kamene vyšlehlo světlo. Figurka se proměnila – už to nebyla jen hliněná soška, ale opravdový králík se zlatou hvězdou na čele.

„Děkuji ti, Matýsku,“ řekl Hliněný Strážce. „Osvobodil jsi mě. Teď mohu znovu chránit rybník a okolní lesy před zlem.“

Matýsek se usmál. „Rád jsem pomohl.“

Společně se vrátili na ostrůvek, který teď zářil jako nikdy předtím. Všechna světélka tančila kolem nich a víla Ševelka jim připravila hostinu z jahod, borůvek a medu. Když se Matýsek najedl, cítil, že je čas vrátit se domů.

„Kdykoli budeš potřebovat pomoc, Matýsku,“ řekl Hliněný Strážce, „polož hlínu z ostrůvku na zem a já přijdu.“

Matýsek si do tlapky vzal malý kousek zlatavé hlíny a vydal se zpět ke své noře. Když se za ním zavřela dvířka z kapradí, usmál se a pomyslel si: „To bylo to největší dobrodružství mého života.“

A rybník? Ten od té doby svítil každou noc jemným světlem a nikdo si už netroufl narušit jeho klid. Všichni v lese věděli, že tam sídlí Hliněný Strážce – a že tam jednou králík Matýsek vykonal veliký čin.