V dávné zemi, která se rozprostírala mezi tichými kopci a zurčícími potůčky, stával starobylý dům s věžičkou. Byl to dům s oprýskanou omítkou, pokrouceným komínem a okny tak malými, že se do nich dalo s bídou nahlédnout. Na první pohled nevypadal nijak zvlášť, ale měl své tajemství. Bydlel v něm totiž čaroděj. Ne ledajaký čaroděj – byl to čaroděj hodný, který si říkal Vilibald.
Vilibald žil v domě s věžičkou už po mnoho let. Věžička byla kulatá, s šindelovou střechou a velkým dalekohledem, kterým Vilibald každou noc pozoroval hvězdy. Místo obyčejného vchodu měl dům dveře, které se otevíraly jen po pronesení tajného slova. Čaroděj tam pěstoval zvláštní květiny, které zpívaly, když na ně zasvítilo měsíční světlo, a choval sovu jménem Augustýn, která uměla číst staré kouzelné knihy.
Lidé z nedaleké vesnice věděli, že Vilibald není zlý. Nosili mu na oplátku za jeho pomoc sýry, džbánky s medem a čaj z horských bylinek. On jim na oplátku vyléčil nemocné králíky, učil je jak sázet stromy ve správném lunárním cyklu nebo pomáhal najít zatoulané ovce pomocí mapy z čerstvého mechu.
Jednoho dne však do údolí přišla zima dříve než obvykle. Mráz sevřel kraj tak pevně, že potoky zmrzly do několika hodin a sněhové vločky padaly tiše jako peří ze spícího nebe. Lidé se začali obávat. Zásoby nebyly připravené, plody ještě nestihly dozrát a dřeva na topení bylo málo.
„To není přirozené,“ šeptala si babička Maruška, nejstarší z vesničanů. „Kdosi si s přírodou zahrává.“
Vilibald tušil, že něco není v pořádku. Vystoupal po točitých schodech až na vrchol věžičky a zadíval se svým dalekohledem do hlubin oblohy. Tehdy spatřil modravý vír, který se nade vesnicí pomalu otáčel jako spící drak. Nebyla to běžná bouře. Byla to magie. Studená, tvrdá a nelítostná. A nepocházela od něj.
Rozhodl se tedy vydat na cestu, aby odhalil původce kouzla. Připravil si plášť z medvědího kožichu, láhev s růžovou mlhou a krabičku s jiskrami Zapomnění – kouzelných jisker, jež mohly rozptýlit každé temné kouzlo, ale musely být použity s rozumem. Augustýn se mu sice chtěl přidat, ale čaroděj mu s úsměvem řekl: „Někdo musí hlídat dům. Ty znáš všechna zaklínadla.“
Augustýn pohodil hlavou a usedl zpátky na hřeben knihovny.
Vilibald kráčel dál a dál, přes zamrzlá pole a mlhavé lesy, až přišel ke starému opuštěnému zámku u jezera. Zámek byl celý obalený námrazou a věže jeho byly jako ledové jehly trčící k nebi. V jeho středu stála vysoká černá věž a na jejím vrcholku Vilibald uviděl postavu v plášti ze stříbrného sněhu.
Byla to jiná čarodějka, dávno zapomenutá, jménem Melindora. Byla to mocná čarodějka, která před stovkami let chránila kraj před nebezpečím. Ale lidé na ni zapomněli. Nikdo ji nezval k ohni, nikdo jí neděkoval za rozkvetlé jaro, za bohatou úrodu, nic. Zlomená osamělostí, její srdce zchladlo jako led a její slova zahořkla do kouzel zimy.
„Proč rušíš mou krajinu?“ zeptal se Vilibald, když vstoupil na nádvoří.
Melindora se k němu otočila. Její oči zářily jako kusy ledu.
„Kde byly tvé prosby, když přicházelo jaro? Kde své dary, když jsem bděla nad nocemi, aby hlad nepostihl vaše děti? Zapomněli jste.”
„Nezapomněli jsme úplně,“ odvětil Vilibald tiše. „Jen jsme tě neviděli. To, co jsi dělala, bylo tak tiché a pokorné, že jsme si zvykli a nevnímali. Ale teď to napravíme.“
Melindora se zasmála – zvuk jejího smíchu byl jako praskající led.
„Sliby jsou lehké jako vločky.“
Vilibald věděl, že pouhá slova nestačí. Sáhl do pláště a vytáhl krabičku s jiskrami Zapomnění. Povytáhl i lahvičku s růžovou mlhou. Rozhodl se zkombinovat je do nového kouzla – kouzla vzpomínky.
Zaklel: „Hvězdy slyšte moje slovo, ať se zima změní v rozhovor!“
Z jeho dlaní vylétly jiskry jako tisíce světlušek, které se mísily s růžovou mlhou. Ovinuly Melindoru ruinami vzpomínek: jak pečovala o lesy, pomáhala léčitelkám při zrození dětí a šeptala do stromů větry k rozhýbání oblak. Sama čarodějka se zadívala na obrazy a slzy jí skanuly po tváři.
„Bylo to dávno… byl čas, kdy jsem cítila radost.“
Její kouzlo začalo tát. Mraky se rozplynuly, slunce vykouklo ze zaškárované oblohy, a sníh, který tísnil údolí, roztál jako máslo u ohně.
„Děkuji ti,“ pravila potichu. „Byl jsi první po tak dlouhé době, kdo mě slyšel.“
Vilibald jí podal ruku. „A nebyl bych rád, kdyby to bylo naposled.”
A tak Melindora přijala jeho pomoc. Spolu se vrátili do domu s věžičkou. Vilibald jí nabídl část věže, aby tu měla své místo, kde se bude cítit vítaná. Zatímco on měl svůj dalekohled, ona si vytvořila zahrádku s květy ledu, které kvetly jen za svitu polární záře.
Lidé z vesnice přicházeli častěji. Melindora se smála, mluvila s dětmi a učila je přivolávat první sněhové vločky tak, aby nepřišly dřív než listí opadne.
A Augustýn, ten byl nakonec rád, že má v domě společnost. S Melindorou si často četl staré knihy a občas oba usnuli nad stránkami, z nichž se ještě linul jemný teplý dým.
Dům s věžičkou tak už nikdy nestál sám. A v každé vsi v údolí si lidé připomněli, že zapomnět je snadné… ale pamatovat si vděk, to je to pravé kouzlo.