V zemi zasněžených hor a třpytivých jezer, daleko od lidských měst a ruchu světa, se rozprostírala krajina věčného ledu. Tady, mezi lesy zmrzlých smrků, stála na vysoké skále opuštěná věžička. Byla postavena z modravého kamene, který se leskl jako rampouchy při východu slunce, a říkalo se o ní, že v ní bdí starobylé kouzlo. Nikdo z vesničanů už dlouho neměl odvahu se k ní přiblížit, neboť každou zimu, když se vánice spustila a řeky zamrzaly, věžička zmizela v bílém závoji sněhu a mrazu.

Avšak právě do této krajiny se rozhodla vydat mladá dívka jménem Lada. Žila se svým dědečkem v chaloupce u lesa a snila o dobrodružstvích. Byla odvážná, srdečná a měla vlasy jako zlaté obilí, které zářilo i v nejtemnějším dni. Když jednoho večera dědeček vyprávěl o kouzelné věžičce, která na vrcholku skály ukrývá tajemství ztracené zimní princezny, Lada pocítila, jak jí v hrudi zahořel plamínek zvědavosti.

„Říká se, že kdysi dávno věž postavila sama královna Severu pro svou dceru, aby ji ochránila před zlými mocnostmi, které ji chtěly ovládnout,“ vyprávěl dědeček a jeho staré oči se pod vousy zasněně leskly. „Ale kouzla byla příliš mocná a věž i s princeznou zmizela do ledu. Mnozí se snažili věž najít, ale nikdy se nevrátili.“

Ladu to neodradilo. Naopak. Hned druhého dne si sbalila teplý kabátek, vlněné punčochy, krajíc chleba, láhev s čajem a starý dřevěný medailonek, který ji ještě jako dítě svěřila maminka. Ten ji prý měl chránit ve chvílích nebezpečí.

Vydala se na cestu brzy ráno, sníh pod nohama křupal a lesy byly tiché. Když dorazila k patě horského úbočí, které vedlo k věžičce, setkala se s podivným tvorem. Byl to trpaslík, ne vyšší než její kolena, s dlouhým nosem, špičatou čepicí a bundou z lišejníku. Držel v ruce kladívko a právě kutal do zmrzlého kamene, až odletovaly třpytivé jiskry.

„Zdravím tě, pane trpaslíku,“ oslovila ho s úsměvem.

Trpaslík se zamračil, ale pak se jeho oči rozzářily, když viděl medailonek na jejím krku. „Ty jsi dítě lesa, chráněné starým kouzlem,“ zamručel. „Snad mi dívka s takovým medailonkem přinese trochu štěstí. Kam máš namířeno?“

„Chci najít věžičku na skále. Vyprávějí se o ní legendy,“ řekla mu Lada.

Trpaslík se podrbal ve vousech. „Hádáš správně, je to kouzelné místo. Ale dostat se tam není snadné. Led ukrývá nejednu lest. Ale možná ti pomohu. Jen musíš na cestě prokázat srdce čisté jako horský křišťál.“

Lada přikývla a trpaslík luskl prsty. Ze země vyskočily malé modré světlušky, které začaly tančit kolem Lady. „Ty tě dovedou k Trojitému vodopádu. Tam najdeš bránu ke kamennému schodišti. Drž se jich.“

Dívka poděkovala a vydala se na cestu. Světlušky jí jasně svítily i v husté vánici, která se náhle zvedla. U Trojitého vodopádu opravdu nalezla skrytý vchod za ledovou stěnou, a tam začínala cesta vzhůru.

Stoupala vysoko a dávala pozor na hladké kameny pokryté námrazou. Vítr jí cuchal vlasy, až se nakonec před ní věžička zjevila — nádherná, lesklá a tichá. Ale její vrata byla pevně zavřená a pokrytá vrstvou silného ledu.

Najednou se ozval hlasitý praskot — před Ladou se v ledu objevil obraz spící dívky. Byla to zimní princezna. Její oči byly zavřené, vlasy jako poprašek sněhu, a rty modravé jako ranní zima. Hlasy některých pradávných kouzel promlouvaly do větru: „Odemkneš-li srdcem, co bylo z dálek spoutáno, led se rozplyne…“

Lada upřímně zavřela oči a přiložila medailonek k ledu. Vzpomněla si na vše dobré, co jí kdy potkalo — lásku dědečka, zpěv ptáků, první rozbřesk. A jak tak stála, medailonek se rozžhavil jasným světlem, které vledlo do krystalu před ní.

Led začal praskat a pomalu tál. Dveře se rozevřely a princezniny oči se otevřely. Byly zářivě zelené jako jarní mech. „Kdo jsi, že jsi zlomila kletbu sevřenou stoletým tichem?“ promluvila princezna.

„Jsem jen dívka jménem Lada, která měla odvahu následovat své srdce,“ odpověděla.

Princezna se usmála. „Kouzla chápou jen ti, kdo v sobě nesou lásku. Zasloužíš si odměnu.“

Tu se věž začala měnit. Kámen roztával, proměňoval se v květy, rampouchy se měnily v křišťálové fontány a všude kolem věže se začal probouzet jarní život.

Princezna sestoupila dolů, přinesla Ladě malou stříbrnou krabičku. „V této schránce je skřítek Ván, ochránce prastarých lesů. Když budeš někdy v nouzi, zavolej ho.“

Ale Lada měla největší radost z toho, že kouzlo zimy bylo zlomeno — nejen ve věži, ale i v celém kraji. Jaro poprvé po desítkách let zavítalo do země, sněženky vykoukly ze závějí a ptáci znovu zpívali své písně.

Když se s princeznou a trpaslíkem rozloučila, vrátila se domů za dědečkem, v srdci hřejivou vzpomínku a v kapse schovanou kouzelnou krabičku. A od toho dne se každé jaro v horách ozývaly kroky malé hrdinky, která svým odvážným srdcem zlomila kletbu ledu a přinesla světu nový začátek.