V hlubokém údolí se rozléhalo křišťálově čisté jezero, jehož vody zářily jako hvězdy na noční obloze. Lidé z okolních vesnic věřili, že jezero je kouzelné, a říkalo se, že kdysi dávno vzniklo z rozpuštěného ledu, který roztál díky kouzlu jedné dobré čarodějnice.
Jednoho dne se však stalo něco podivného. Voda v jezeře začala pomalu zamrzat, i když léto bylo v plném proudu. Lidé se báli, že pokud se voda úplně promění v led, jejich vesnice zůstane bez vody a vše živé zahyne.
V jedné chaloupce na kraji lesa žila dívka jménem Lada. Byla odvážná a měla dobré srdce. Když slyšela, co se děje, rozhodla se zjistit pravdu. Vzala si teplý plášť, malý vak s jídlem a vydala se k jezeru. Jakmile dorazila na břeh, všimla si, že led se šíří od středu jezera a že ve vodě se odráží zvláštní světlo.
„To není obyčejný led,“ zamumlala Lada a zadívala se na oblohu. V tu chvíli si všimla, že jedna hvězda na noční obloze září mnohem jasněji než ostatní.
Vtom ucítila závan studeného větru, a když se otočila, spatřila starou čarodějnici zahalenou v plášti z ledu. Její oči byly jako dvě zamrzlé studánky a dech jí stoupal v podobě malých obláčků mrazu.
„Kdo jsi a proč zamrazuješ naše jezero?“ zeptala se Lada odhodlaně.
Čarodějnice se zasmála a její smích zněl jako praskající led. „Jsem Ledová Paní a přišla jsem si vzít to, co mi kdysi patřilo. Tohle jezero je napájeno kouzelnou hvězdou, která mi byla kdysi dávno odebrána. Dokud mi ji někdo nevrátí, bude jezero dál zamrzat, až nakonec všechno pohltí led.“
Lada pochopila, že musí hvězdu najít a vrátit ji čarodějnici, jinak přijde celá krajina o vodu. Ale jak najít hvězdu, která svítí na obloze?
Vtom se ozvalo zašustění křídel a vedle Lady přistála bílá husa. „Slyšela jsem váš rozhovor,“ řekla husa lidským hlasem. „Vím, kde se skrývá hvězda. Je uvězněná na vrcholu Ledového vrchu, kde ji stráží sněžní duchové.“
„Dovedeš mě tam?“ zeptala se Lada nadějně.
Husa přikývla a roztáhla křídla. „Posaď se mi na hřbet a drž se pevně.“
Lada se vyšvihla na husu a ta s ní vzlétla do výšky. Letěly dlouho, až dorazily k Ledovému vrchu. Vrchol hory se třpytil jako obrovský krystal a uprostřed ležela hvězda, která zářila jako tisíc sluncí.
Jakmile se Lada přiblížila, objevili se sněžní duchové – bledé postavy s očima jako ledové krystaly. „Tato hvězda nesmí být odnesena!“ zvolali jedním hlasem.
Lada se však nebála. „Jezero umírá a lidé trpí. Nemáte právo hvězdu držet,“ řekla pevně.
Duchové se na sebe podívali a pak jeden z nich promluvil: „Pokud ji chceš získat, musíš projít naší zkouškou.“
„Jakou zkouškou?“ zeptala se Lada.
„Musíš roztavit tento led jen svou laskavostí a teplem svého srdce,“ odpověděl duch.
Lada si klekla k hvězdě a položila na ni ruce. Zavřela oči a myslela na všechny krásné chvíle svého života – na svou rodinu, na přátele, na smích a štěstí. Cítila, jak jí srdce hřeje, a vtom se začal led kolem hvězdy pomalu rozpouštět.
Duchové ustoupili a hvězda se vznesla do vzduchu. „Dokázala jsi to,“ řekl jeden z nich. „Hvězda patří tobě. Vezmi ji zpět k jezeru.“
Lada poděkovala, vzala hvězdu do náruče a nasedla zpět na husu. Letěly zpátky k jezeru, kde už čekala Ledová Paní.
„Přinesla jsem ti tvou hvězdu,“ řekla Lada a položila ji na zamrzlou hladinu.
Jakmile se hvězda dotkla ledu, začala se voda znovu probouzet k životu. Led praskal a tál, až se jezero opět proměnilo v křišťálově čistou hladinu.
Ledová Paní sledovala ten zázrak a její tvář se změnila. Už nebyla chladná a krutá, ale jemná a klidná. „Děkuji ti, Lado,“ řekla. „Díky tobě jsem si vzpomněla, že moje moc nemá sloužit ke zkáze, ale k ochraně. Budu teď dohlížet na to, aby se jezero nikdy znovu neproměnilo v led.“
Lada se usmála a poděkovala huse, která jí pomohla. Pak se vrátila domů jako hrdinka, která zachránila nejen jezero, ale i celou vesnici.
Od té doby se voda v jezeře nikdy už nezamrazila a za jasných nocí se v ní vždy odrážela kouzelná hvězda, která připomínala příběh o odvaze, laskavosti a kouzlech ukrytých v lidském srdci.