Uprostřed hlubokého lesa, kde stromy sahaly až do nebe a mech na zemi byl měkký jako polštář, stála malá vesničanka jménem Eliška. Bydlela v chaloupce z bílých kamenů se svou babičkou, která vařila tu nejlepší kaši široko daleko. Eliška byla zvědavá a odvážná, a tak často pobíhala po lese, sbírala bylinky a mluvila se zvířátky, která ji už dobře znala.

Jednoho podzimního večera, kdy listí šustilo pod nohama a vzduch voněl blížící se zimou, se babička s Eliškou rozhodly, že uvaří speciální kaši na svátek Světýlek. To byl den, kdy se lidé ve vesnici scházeli na starém hřbitově na kraji lesa, zapálili svíčky na hrobech a vzpomínali na ty, kteří odešli.

„Musíme připravit nejvoňavější a nejjemnější kaši,“ řekla babička a zamíchala kotlík nad ohněm.

Eliška přikývla. „Přidám pampeliškový med a trochu skořice ze skříně!“

Ale zrovna když chtěla přinést hlavní ingredienci – kouzelnou lesní mouku, kterou schovávaly ve spíži – zjistila, že je prázdná. Zavála podivná studená vůně jako dech starých časů a Eliška cítila, jak jí po zádech přeběhl mráz.

„Babičko!“ vykřikla.

Babička se zamračila. „To není jen tak. Lesní mouka se ztrácí pouze tehdy, když se v lese něco porouchá,“ zamumlala si pro sebe. „Musíš jít do lesa a najít jednorožce. Jen on ví, kde se dá získat nová.“

Eliška se nebála. Popadla svůj bavlněný plášť, dala si do kapsy kousek sušeného chleba a vydala se na cestu.

Les v noci žil vlastním životem. Z větví se snášely kapky rosy, sovy houkaly a ve vzduchu zněly tiché šepoty. Eliška šla podle světlušek, které jí svítily na cestu. Najednou, mezi stromy, zahlédla stříbřitý záblesk.

Byl to jednorožec.

Měl srst bílou jako sníh a jeho roh zářil bledým světlem. Stál tiše a díval se na Elišku očima plnými hluboké moudrosti.

„Jednorožče!“ zvolala Eliška. „Potřebujeme kouzelnou lesní mouku pro sváteční kaši. Jinak nebude co rozdat na hřbitově při Světýlkách!“

Jednorožec kývl hlavou, až se mu vlasy jemně zachvěly ve větru. „Lesní mouka zmizela, protože se probudilo něco starého a zapomenutého,“ řekl hlasem, který zněl jako vánek mezi listy. „Musíš se vydat na Hřbitov Přízraků, za posledními světélky, a tam najít ztracené semeno Stromu hojnosti. Jen z něj lze umlít novou mouku.“

Eliška si pevněji přitáhla plášť kolem ramen. „Půjdu,“ slíbila.

Jednorožec se k ní sklonil a jemně se dotkl její čela svým rohem. Najednou se Eliška cítila lehčí a statečnější, jako by měla v srdci slunce.

Jednorožec zmizel v mlze a Eliška šla dál, hluboko do lesa, až do míst, která neznala. Stará stezka ji dovedla k železné bráně zarostlé břečťanem. Za ní se rozprostíral Hřbitov Přízraků. Nebyl strašidelný; naopak zářil jemným světlem tisíců drobných plamínků, které pluly vzduchem jako motýli.

Eliška se proplétala mezi starými náhrobky, až přišla k velikému kamennému kruhu. Uprostřed něj vyrůstal pařez, který vypadal jako srdce stromu. Vedle pařezu seděla podivná postava – vypadala jako starodávná bytůstka spletená z mechu, větviček a listí.

„Vítám tě, poutnice,“ řekla bytost sípavým hlasem. „Hledáš semeno Stromu hojnosti?“

„Ano,“ odvážně odpověděla Eliška.

„Musíš mi odpovědět na tři hádanky. Pokud je uhádneš, semeno je tvé. Pokud ne…“ Bytost se usmála tak, že jí zpoza listů probleskly třpytivé zuby.

Eliška přikývla, přestože jí srdce bilo až v krku.

První hádanka zněla: „Co je to – ráno se plazím po trávníku, v poledne mne slunce zhasne?“

Eliška se zamyslela. Připomnělo jí to, jak vybíhala brzy ráno sbírat rosu…

„Rosa,“ odpověděla.

Bytost zamručela a pokračovala: „Druhá hádanka. Nejsem živý, ale rostu; nemám plíce, ale dýchám; nemám ústa, ale zurčím.“

Eliška zavřela oči a představila si les. Zvuky větru v korunách, šumění…

„Strom,“ řekla.

Bytost pomalu pokývala hlavou.

A pak přišla poslední hádanka. Bytost zašeptala: „Moje matka je voda, můj otec je kámen. Když se narodím, jsem ztuhlý jako spánek.“

Eliška si hryzla ret. Co má matku vodu a otce kámen? Přemýšlela, až se skoro rozbrečela. Nakonec jí v hlavě zazněla babiččina slova: „Led je dítě zimy.“

„Led!“ vyhrkla.

Bytost zvedla ruce a mezi dlaněmi se objevil malý, zářivý semínek. Podala ho Elišce.

„Jdi! Ale pamatuj – strom musíš zasadit ještě před východem slunce!“

Eliška si schovala semínko do kapsy a běžela, co jí nohy nestačily, zpět lesem. Světlušky jí ukazovaly cestu. Když doběhla k pařezovému palouku blízko vesnice, vyhrabala díru a zasela semínko. Přikryla ho měkkou hlínou a sotva přidala poslední hrst, země se zachvěla.

Přímo před jejíma očima vyrostl nádherný strom. Jeho listy se třpytily zlatě a mezi větvemi vyrůstaly šišky plné jemné bílé mouky.

Eliška natrhala šišky do košíku a běžela domů. Babička ji s úsměvem čekala u ohně.

Společně semlely mouku, uvařily vonící kaši a putovaly s ní na hřbitov. Lidé si nabírali plné misky, zapalovali svíčky a vzpomínali na své milé.

Nad nimi mezi hvězdami proletěl stín. Bylo vidět okraj blyštivého rohu a záblesk bílého hřívy. Jednorožec se vrátil do svého kouzelného lesa, protože věděl, že Eliška splnila úkol a že les bude zase v rovnováze.

A Eliška? Ta věděla, že odvaha a dobré srdce mohou vykonat i ten největší zázrak.