Kdysi dávno, za sedmero kopci a devatero řekami, stála uprostřed temného lesa stará kamenná věž. Tato věž byla obrostlá mechem a popínavými růžemi, jejichž květy svítily jako hvězdy i za nejtemnější noci. Říkalo se, že v té věži žije bylinkářka jménem Eliška, která umí léčit všechny nemoci, uklidnit srdce a dokonce způsobit zázraky.
Nikdo ze vsi pod horami ji však nikdy neviděl. Lidé se báli vstupovat do hlubokého lesa – prý se v něm zjevují stíny, co šeptají do uší, a zvířata tam rozumí lidské řeči. Jen koza jménem Vendulka, která se narodila zvláštní – měla totiž jedno oko modré jako obloha a druhé zlaté jako podzimní listí – za Eliškou občas docházela sama.
Ano, elfí babička z údolí tvrdila, že Vendulka není obyčejná koza, ale že se zrodila z kapky měsíční rosy a dechu letního větru. Byla bystrá, statečná a měla velké srdce.
Jednoho letního dne přišla k vesnické studni dívenka jménem Anička. Její malý bratříček Matěj těžce onemocněl, byl horký, bledý a jeho oči byly zastřené jako zamlžené sklo. Lékař z města nepomohl a babky kořenářky si nevěděly rady. Vesničané seděli ve stínu lip, tichouncí jako ranní rosa. A právě tehdy si Anička vzpomněla na tuláka, který jednou při večerním ohni vyprávěl o zázrační bylině jménem Zářinka. Ta prý kvete pouze v zahradě věže v lese, kde sídlí kouzelná bylinkářka.
„Musím tam dojít a tu bylinu přinést,“ rozhodla se Anička a vydala se druhý den za svítání na cestu, ač ji matka plakala a starosta jí to rozmlouval.
Jenže hluboký les nebyl jen tak snadný. Stromy tam šuměly cizím jazykem, stezky se kroutily jako hadi a ptáci zpívali písně, které člověka mátly. Anička bloudila už třetí den a téměř ztratila naději, když pod jedním břízovým stromem spatřila Vendulku, jak si spokojeně přežvykuje kapradí.
„Kozičko, copak tu děláš?“ zeptala se Anička a pohladila ji po hebké srsti.
„Čekám na tebe, Aničko,“ odpověděla Vendulka klidným hlasem, až dívka málem upustila košík. „Eliška věděla, že přijdeš. Věž tě čeká, ale cesta není lehká.“
„Matěj stůně… musím získat Zářinku.“
„Pak pojď,“ řekla koza a vyrazila – pomalu, ale jistě. Anička ji následovala a les začal měnit svou tvář. Místo temnoty přišlo světlo, stromy se rozestupovaly, aby uvolnily cestu, a divoké květy voněly jako domov.
Po dvou dnech přišly až k věži. Byla vyšší, než si ji Anička představovala, a okna v horním patře zářila jako hvězdy. Dveře se samy otevřely a z nich vyšla žena v plášti z mechu a květů, ve vlasech měla girlandu svatojánských kapek.
„Vítej, Aničko,“ řekla a pokynula jí dovnitř.
Uvnitř věže bylo teplo a vonělo to tam po levanduli, mateřídoušce a něčem, co dívka nedokázala pojmenovat. Stěny lemovaly regály plné sklenic se sušenými bylinami, láhvemi s duhou a miskami s prachem hvězd.
„Matěj má nemoc za Hvozdem,“ řekla Eliška tiše, „je to nemoc, která se vkrádá do srdce a bere radost. Pomoci mu může jen kapka rosnice z modré lilie a lístek Zářinky.“
„Dejte mi je, prosím, udělám cokoliv,“ prosila Anička.
„Musíš je najít sama. Zářinka kvete jen jednou za tisíc dní, v zahradě na střeše věže. Ale plodit bude jen tehdy, když se jí někdo čistého srdce zeptá na její tajemství.“
Anička stoupala po točitých schodech až na střechu věže. Tam uprostřed zahrady z kamenných květináčů a záhadných rostlin rostla jediná květina – měla listy stříbrné jako měsíční svit a květ podobný kometě. Když k ní Anička došla, květina se pomalu pootočila a zazářila. Nepotřebovala žádná slova – prosté přání v Aniččině srdci bylo čisté a silné. Z květiny vyšlehl paprsek světla a z jejího středu se snesl drobný list – jasně zelený a teplý do dlaně.
Eliška zpracovala lístek s rosnicí z modré lilie, jejíž kapky bublaly v křišťálové lahvi. Směs promíchala, zašeptala nad ní kouzelný verš v řeči větví a větru, a vznikl lektvar průzračný jako horská studánka.
„Dej mu jen jednu kapku, než vyjde slunce,“ řekla.
Vendulka pak dovedla Aničku bezpečně zpět domů, přes les, co ji už neklamal, ale chránil. Když dívka přišla do světnice, bratr spal neklidně. Políbila ho na čelo a nakapala jednu jedinou kapku léčivé tekutiny na jeho rty.
Venku právě začalo svítat. Paprsky slunce vklouzly oknem a dopadly na Matějovu tvář. Jeho víčka se zachvěla a oči se pomalu otevřely – čisté, jasné a plné života.
Matka padla na kolena a plakala radostí. Vesničané se seběhli, když se o zázraku dozvěděli, a zpívali písně, tančili a slavili dlouho do noci.
Anička chtěla Elišce a Vendulce poděkovat, ale věž i s kozičkou zmizela. Na místě, kde stála, vyrostla modrá lilie s listem ve tvaru srdce a lidé tam od té doby nosili květiny, zpívali a šeptali svá přání.
A přestože už věž nikdo nikdy neviděl, říká se, že kdo má čisté srdce, najde v lese světélkující stezku, po které přijde až k zahradě, kde Zářinka stále čeká – a že koza Vendulka občas bečí mezi stromy a hlídá ty, kteří jdou za dobrem.