Kdysi dávno, v zeleném údolí ukrytém mezi Zlatými horami, rozprostíralo se malé, ale bohaté království jménem Větvín. Všude rostly voňavé stromy a keře obsypané plody, a z věží paláce se každé ráno rozléhal zpěv ptáků. Království bylo známé svou laskavostí a spravedlivostí, a obyvatelé žili spokojeně pod vládou krále Dobromíra.

Uprostřed hlavního města stála vysoká věž, starší než sám palác. Měla stříbrnou střechu, která se leskla jako zrcadlo, a každý večer se její zdi rozsvítily měkkým světlem. Málokdo však věděl, k čemu věž slouží, a nikdo do ní nesměl vstoupit – kromě samotného krále. Lidé říkali, že uvnitř se ukrývá kouzlo, které ochraňuje celé království.

Za lesy, na okraji království, žila malá dívka jménem Lenička. Bydlela se svou babičkou v chaloupce schované mezi jehličnany a měla moc ráda přírodu. Uměla si povídat s ptáčky, rozuměla šepotu listí a často pomáhala zvířátkům v nesnázích. Nejvíc ze všeho měla ráda větvičky. Sbírala je, sušila a tvořila z nich krásné hračky a ozdoby, které pak nosila na trhy do města.

Jednoho jarního rána se stalo něco zvláštního. Když Lenička hledala nové větvičky u potoka, všimla si jedné, která zářila jemnou zlatou září. Byla tenká, hladká a jakoby živá. Když ji vzala do rukou, uslyšela tichounký hlas:

„Děkuji ti, že ses mě dotkla. Jsem větvička z Kouzelného stromu, který dávno usnul. Potřebuji pomoc, abychom probudili ztracenou sílu království.“

Lenička nejprve myslela, že si jen představuje, ale větvička znovu promluvila, tentokrát jasněji:

„Věž v srdci města ukrývá Zlatou slzu, prastarý poklad, který chrání Větvín. Ale slza začala slábnout, protože Kouzelný strom chřadne. Jen čisté srdce a odvaha mohou přinést nový život.“

Dívka neváhala. Vzala si větvičku s sebou a rozhodla se vydat do města. Cesta vedla přes lesy, pole a staré stezky, o kterých se říkalo, že jsou stráženy vílami. A skutečně – když jednou večer přespávala u mechového kamene, ve snu ji navštívila malá víla s křídly jako motýlí. Povídala:

„Leničko, tvá cesta je plná nástrah, ale máš dobré srdce. Pokud budeš věřit, větvička ti ukáže správný směr.“

Druhý den ráno našla u nohou malý zlatý list a spolu s větvičkou ji vedl dál. Když konečně dorazila do města, nestačila se divit. Na náměstí stáli lidé v řadě, smutní a ustaraní. Král Dobromír vyhlásil, že Zlatá slza z věže začíná blednout, a nikdo neví proč.

Lenička se prodrala skrze dav a odvážně vstoupila do paláce.

„Vaše výsosti,“ začala, „našla jsem zlatou větvičku. Říká, že je z Kouzelného stromu. Myslím, že to s tím pohasnutím souvisí.“

Král chvíli mlčel a pak přikývl:

„Když jsem byl malý princ, vyprávěli mi o větvičkách, které šeptají a o stromu, který drží kouzlo v rovnováze. Ale myslel jsem, že je to jen pohádka. Možná byla pravdivá.“

Lenička byla pozvána do věže, kterou dosud nikdo cizí nesměl spatřit. Vystoupila po mnoha točitých schodech až do nejvyšší místnosti, kde v křišťálové nádrži spočívala kapka zlata – Zlatá slza. Tu však halil šedý stín a lesk téměř vyhasl.

Jakmile Lenička přistoupila a natáhla k slze svou zlatou větvičku, kapka zamrkala, jako by ožila. Promluvila:

„Nastal čas. Strom chřadne, protože zapomněl na lásku a hru. Jen dětské srdce umí probudit jeho radost. Vrať se ke stromu a zasad’ tuto větvičku.“

Z malé větvičky najednou vyrašil zelený pupen. Lenička věděla, co musí udělat.

Dostala od krále nejrychlejšího koně a vydala se zpět. Cestou potkala skřítky z Větrných luk, kteří ji učili zpívat písně přírody, poté přešla Mlžnou louku, kde se musela řídit pouze šepotem větvičky, protože zrak jí zastřel mlhavý kouzelný závoj.

Konečně dorazila na místo, kde kdysi stával Kouzelný strom. Nyní tam byl jen pařez obrostlý mechem a kameny. Dívka poklekla a s hlubokou úctou zasadila větvičku doprostřed.

V tu chvíli se země zatřásla a z pařezu vyrazily zlatavé kořeny. Větvička se proměnila ve výhonek, který se přímo před jejíma očima zazelenal a rostl vzhůru. Ve chvíli, kdy se z něj stal stromek plný nových listů, zazářila obloha jasným světlem. Ptáci začali zpívat a z potoka znovu prýštila křišťálová voda.

S kouzelnou silou se i Zlatá slza rozzářila zpět ve věži. Král Dobromír pocítil proud radosti, který se rozlil celým královstvím. Lidé se smáli a objímali, a příroda rozkvetla dřív, než obvykle.

Lenička se vrátila do města, kde byla vítána jako hrdinka. Král jí nabídl bohatství a místo v paláci, ale ona s úsměvem odmítla. Chtěla zpět do lesů, ke své babičce, větvičkám a písním přírody.

Král poručil, aby v městském parku byl zasazen výhonek z Kouzelného stromu, a věž zůstala otevřená těm, kteří přicházejí s otevřeným srdcem.

Od té doby každý mladý objevitel, který najde světélkující větvičku, ví, že království ho potřebuje. A Zlatý strom nikdy více neusnul.