V hlubokém údolí, kde se mlhy válí po kopcích jako bavlněné závěsy a vodopády zpívají písně dávných časů, stál zlatavý palác Porolien. Byl to palác, který se objevil ve světě smrtelníků jen jednou za sto let, vždy přesně ve chvíli, kdy měsíc nejjasněji zářil nad třemi kamennými vrchy. Toho, kdo do něj vešel, čekalo buď veliké štěstí – nebo veliké nebezpečí.

Na okraji tohoto tajemného království žila dívka jménem Elara. Měla oči zelené jako lesní mech a srdce odvážné jako sokol. Její rodiče byli prostí bylinkáři, ale Elara vždy snila o něčem větším. Chtěla vidět svět, poznat kouzla a stát se hrdinkou velkého příběhu. Její přítel ze sousedství, Tomir, byl přesný opak – tichý a přemýšlivý chlapec, který raději večery trávil nad starými mapami a knihami než na loukách mezi motýly.

Jednoho dne, když se slunce sklánělo nad les a barvilo jeho koruny do měděna, přišla do vesnice cizinka. Měla tmavý plášť hluboce přehozený přes hlavu, ale i tak bylo vidět, že její oči svítí jako hvězdy. Říkala si Vědma Morliena a měla prý moc spatřit i to, co je ukryto za oponou času.

Lidé ve vesnici z ní měli strach, ale Elara ne. Přistoupila k ní a nabídla jí čerstvě upečený chléb.

„Děkuji ti, dítě,“ usmála se Vědma a podala jí černý kámen velikosti lískového ořechu. „Vezmi si tenhle kámen. Až tě zavolá světlo ze zlatého paláce, budeš připravena.“

Elara se podívala na kámen, který byl teplý a jemně pulzoval. „Kde je ten palác?“ zeptala se.

Morliena se jen zasmála: „Přijde za tebou. Až přijde čas, najdeš i klíč, i bránu.“

Druhý den se okolo vesnice prohnalo zvláštní šelestění – jako by se nebe zatřáslo a země zavířila. Když lidé vyšli ven, v dálce na vrcholku tří kamenů něco zářilo. Byl to palác Porolien, lesknoucí se jako zrozený z měsíčního svitu. Okamžitě propuklo strkanice – kdo do paláce půjde? Ale Vědma se postavila na kamenitou cestu a zdvihla ruku.

„Pouze čistá srdce a pravá odvaha smí vstoupit. Ať kráčí Elara, dívka s darem živlů!“

Elara byla ohromená – dar živlů? Co to znamená? Ale její kámen začal silněji zářit a praskl napůl. Z každé půlky se vznesl stříbrný paprsek – jeden zasáhl Elaru, druhý Tomira, který stál opodál.

„Ty dva byly vyvoleny,“ řekla Morliena. „Spolu najdou v paláci ztracené světlo a přinesou světu rovnováhu.“

A tak se Elara a Tomir vydali k paláci. Nebyla to obyčejná cesta – čím blíž byli, tím zvláštnější věci se děly. Stíny mluvily, stromy se nakláněly a flétnový zpěv zněl odkudsi ze vzduchu. Když došli k bráně, nebyla zamčená – ale vyžadovala jedno přání a jednu pravdu.

„Přeji si být odvážná,“ zašeptala Elara.

„A pravdu?“ ozval se hlas.

Chvilka ticha. „Bojím se, že selžu,“ přiznala dívka.

Dveře se otevřely, lesklé pilíře se rozestoupily a palác je přijal.

Uvnitř byl labyrint – chodby plné zrcadel a obrazů, které ukazovaly jiné světy a jiné možné životy. Někde plakal malý drak zamotaný ve stříbrném řetězu, jinde spala dívka s korunou z hvězd.

„Musíme najít Sál Světla,“ zašeptal Tomir. „Tam se ukrývá rovnováha, kterou máme obnovit.“

Skrze síň mlčenlivých soch, kolem jezírka, v němž pluly zlaté ryby, dorazili až k zamčené komnatě. Elara přiložila půlku kamene k zámku – okamžitě se rozzářil a dveře se otevřely.

Uvnitř byl veliký krystal – temný, ovšem pulzující. Když se přiblížili, ozval se hlas:

„Jsem světlo ztracené, ukradené císařem stínů. Vrátíte mě světu, nebo mě vezmete pro sebe?“

Tomir položil ruku na krystal. „Náš svět tě potřebuje.“

Krystal se rozzářil, až komnata skoro oslepla paprsky. V tu chvíli však z druhé strany vstoupila stínová postava. Císař stínů – bytost z kouře a ledových kousků noci.

„Žádné světlo se z tohoto paláce nevrátí,“ zasyčel. „Palác je můj!“

Elara však zvedla dlaň a najednou se z jejích prstů rozletěly plameny – ne ničivé, ale zářivé a hřejivé. Byla to její skrytá moc: dar živlů. Tomir mezitím vytáhl z kapsy starý svitek, o kterém myslel, že je jen mapa. Ale byl to znak rovnováhy – dávné kouzlo, které dokázalo zlou moc oslabit.

Spojením sil se Elara i Tomir postavili Císaři stínů. Když hrst světla z Elariny dlaně dopadla na temnou bytost, začala mizet – a ze stínu se vynořila tvář dítěte.

„To byl princ Erian,“ vydechla Morliena, která se objevila za nimi. „Před staletími spadl do zrcadla moci a jeho srdce ztemnělo. Díky vám se mu vrátila duše.“

Erian, nyní kluk se světlýma očima, padl na kolena. „Děkuji vám… zachránili jste mě.“

Palác se otřásl. „Je čas odejít, než Porolien zmizí na dalších sto let,“ varovala Vědma.

Jakmile Elara a Tomir vyšli před bránu, palác se rozplynul jako mlha. Když se vrátili do vesnice, přinesli sebou krystal, který postavili do středu návsi. Jeho světlo vyhánělo temnotu, podpořilo úrodu a navodilo mír.

Elara se stala ochránkyní krajiny a Tomir začal učit děti stará kouzla a mapy hvězd. A kdesi, ve stínu velikých hor, zbyl jen černý kámen, položený na mohylu. Kdo ví – možná jednou znovu začne zářit. Ale to už je jiný příběh…