Za sedmero kopci a sedmero lesy se rozkládalo malé království Listovín. Bylo to místo, kde se listy stromů nikdy úplně neztratily, ani v zimě. Místní lidé věřili, že lesy jsou kouzelné a že v nich přebývá víla, která se stará o každý lístek, aby měl svou barvu, tvar a správný čas, kdy spadne na zem.

Na okraji tohoto království žil chlapec jménem Jakoubek. Byl to hodný, laskavý chlapec, který pomáhal mamince na poli, nosil dřevo z lesa a každý večer četl své malé sestřičce pohádky před spaním. Měl rád podzim, protože miloval, jak listy šustí pod nohama a jak se svět zbarví do zlata, oranže a rudé.

Jednoho dne se však stalo něco neobvyklého. Listí na stromech začalo šednout. Ne dohněda, jak to bývá na podzim, ale do šediva jako popel. A co bylo ještě podivnější – listí přestalo padat. Zůstávalo přimrzlé na větvích, i když už byl říjen. Lidé si začali všímat, že vítr nefouká, ptáci nelétají a les ztichl. Něco nebylo v pořádku.

Jakoubek se rozhodl, že to musí zjistit. Vzal si svůj malý batůžek, do něj jablko, kousek chleba a hřejivý šátek, který mu upletla babička. Vypravil se hluboko do lesa, tam, kam děti obvykle nesměly chodit. Ale Jakoubek byl statečný a věděl, že když se bude chovat s úctou, les ho ochrání.

Šel dlouho, až došel na místo, kde stromy byly vyšší než kde jinde, a jejich listy visely jako mlčenlivé závoje. Náhle uslyšel tichý pláč. Šel za tím zvukem a za starým dubem uviděl sedící postavičku. Byla to víla – drobná, s křídly jako z pavučiny, a vlasy měla spletené z březového listí. Vypadala unaveně a smutně.

„Proč pláčeš, vílo?“ zeptal se tiše Jakoubek, aby ji nevylekal.

Víla zvedla oči. „Ach, lidské dítě… Listy přestaly padat, protože někdo ukradl Srdce Podzimu.“

„Srdce Podzimu?“ zopakoval Jakoubek zmateně.

Víla přikývla. „Je to kouzelný list, který každoročně spadne z nejstaršího stromu v lese. Je z něj vyrobená podzimní koruna, kterou nosím, abych mohla kouzlit barevné listí, vítr i vůni deště. Ale letos mi ho někdo vzal dřív, než jsem ho stihla najít.“

Jakoubek se zamyslel. „Kdo by něco takového udělal?“

„Zlý skřítek Mrzloš,“ zašeptala víla. „Závidí podzimu jeho barvy. Chce, aby svět byl studený a šedý jako zima. Ukradl Srdce Podzimu a schoval ho v Ledové sluji na severním konci lesa.“

Jakoubek se narovnal. „Pomůžu ti ho najít.“

Víla se na něj podívala s vděkem. „Jsi velmi statečný, Jakoubku. Ale cesta bude nebezpečná. Mrzloš má pomocníky – Zmražené netopýry, kteří střeží jeho doupě. Ale dám ti dar.“ Natáhla ruku a z listu javoru vytvořila malý amulet. „Tento list tě ochrání před chladem a pomůže ti mluvit s lesními tvory.“

Jakoubek si amulet zavěsil na krk a poděkoval. Vydal se na sever, kde les houstl a světlo sláblo. Listí tu bylo opravdu šedivé, stromy nahnuté, jako by se bály. Ale amulet hřál a Jakoubek se nebál.

Po chvíli narazil na starého jezevce, který si hrabal pelíšek. „Dobrý den, pane jezevče,“ pozdravil Jakoubek. „Hledám Ledovou sluj. Pomůžete mi?“

Jezevec si ho prohlédl, všiml si amuletu a pokýval hlavou. „Vím, kde je. Ale cesta vede přes Temný močál. Tam se snadno ztratíš.“

„Musím to zkusit,“ řekl odhodlaně Jakoubek.

Jezevec mu dal hrst bylinek. „Když se budeš cítit zmatený, přivoň si k nim. Pomohou ti najít správný směr.“

Jakoubek poděkoval a pokračoval dál. Brzy dorazil k močálu. Mlhy se vznášely nad vodou a pod nohama mu čvachtalo. Ale když se cítil ztracený, přičichl k bylinkám a cesta se mu vždy zjevila jako světélkující stezka.

Konečně došel k Ledové sluji. Byla vytesaná do skály a její vchod hlídali dva netopýři s očima z ledu. Jakoubek si vzpomněl na vílin amulet a přiložil ho k srdci. Amulet se rozzářil a netopýři se stáhli, oslněni teplem a světlem.

Uvnitř sluje seděl Mrzloš – malý, zavalitý skřítek s nosíkem jako kapka ledu a očima jako rampouchy. Na hlavě měl korunu s jediným listem, který zářil zlatě – Srdce Podzimu.

„Co tu chceš, človíčku?“ zasyčel.

„Přišel jsem pro Srdce Podzimu,“ řekl Jakoubek. „Bez něj příroda nemůže dýchat. Lidé i zvířata trpí.“

„A co já?“ zaječel Mrzloš. „Nikdo nemá rád zimu! Všichni chtějí listí, barvy, vůně. Nikdo neříká, že zima je krásná.“

Jakoubek chvíli přemýšlel. „Ale zima je taky kouzelná. Sníh křupe pod nohama, rampouchy cinkají na větvích, děti staví sněhuláky. Každé roční období je důležité.“

Mrzloš se zarazil. „Opravdu si to myslíš?“

Jakoubek přikývl. „Ano. Ale když vezmeš podzimu jeho srdce, lidé si tě nebudou pamatovat s radostí. Pokud mu ho vrátíš, slíbím, že ti každý rok postavím sněhuláka s mrkvovým nosem a upletu ti šálu.“

Mrzloš se zamračil. Pak se mu na tváři objevil malý úsměv. „Sníh je sice lepší než listy… ale mrkvový nos? To je něco.“

Sundal korunu, opatrně vytáhl Srdce Podzimu a podal ho Jakoubkovi. „Jen dávej pozor, ať ho neztratíš.“

Jakoubek poděkoval a běžel zpět k víle. Když jí předal Srdce Podzimu, víla ho s láskou uložila do své nové koruny. Najednou se les proměnil: listy se rozzářily, vítr se rozfoukal a les začal zpívat svou podzimní píseň.

Víla se usmála. „Zachránil jsi podzim, Jakoubku. Jsi opravdový hrdina.“

Jakoubek se vrátil domů, a když mu maminka otevřela dveře, padl jí do náruče. Od té doby každý rok, když listí začalo padat, Jakoubek postavil sněhuláka s mrkvovým nosem a kolem krku mu uvázal šálu – jen pro Mrzloše, který z dálky pozoroval a tiše se usmíval.