Za devatero horami, kde potůčky zpívají své neposedné písničky a sluníčko se schovává za zubatými vrcholky pampelišek, ležela malá lesní vesnička zvaná Kapkulka. Byla to vesnička ne větší než starý klobouk a obývali ji samí lesní drobečci – broučci, motýlci, ježci i ptáčci. Ale mezi nimi žila jedna neobyčejná myška jménem Malenka.

Malenka nebyla jako jiné myši. Místo aby se schovávala ve stínu, ráda si povídala s kapkami rosy a naslouchala bublání potoka. Byla hodná, laskavá a měla srdce větší než její celé tělíčko. Když viděla spadlé vajíčko z hnízda, vzala ho do své kapsičky a donesla zpět ptáčkům. Když mravenec uvízl v kaluži, vytáhla ho na listě pampelišky. Všichni ji znali a měli ji rádi.

Jednoho rána, když se rosa ještě držela v pavučinách a vše zpívalo v tichém jarním chorálu, zaslechla Malenka pláč. Tichý, smutný pláč, jako když se kapka vody ztratí z mraku.

„To je zvláštní,“ zamrkala, „kdopak tu může plakat tak brzy?“

Sledovala zvuk a brzy dorazila ke starému pařezu porostlému mechem. Z něj vyrašil neuvěřitelně krásný květ. Jeho okvětní lístky měly zářivě modrou barvu, jako když se voda setká s nebesy, a uprostřed seděla skřítčí dívka zrozená z rosy a světla — byla to Struženka, květová víla vody.

„Copak se ti stalo?“ zeptala se Malenka a vzpřímila se co nejvíc, aby na vílu dosáhla pohledem.

„Ztratil se můj perlový pramen,“ odpověděla víla třesoucím hlasem, „hluboko v jádru lesa, tam, kde sídlí sucha, vyhasl můj pramen a bez něj vysychá celý květinový kruh. Zmizí voda, zmizí náš domov.“

Myška se zamyslela. Les bez vody? Květiny bez vůně? Večerní rosa beze zpěvu?

„Pomohu ti!“ rozhodla se hned a hladce poskočila blíž. „Ukážeš mi, kam musíme jít?“

Víla kývla a z pařezu vyrašila čirá stezička, jako třpytivý pás rosy. Vedla je cestou do nitra lesa, mezi kapradiny, mech i houby široké jako sluneční klobouky.

Na cestě zažili nejedno dobrodružství. Jednou je zastavila skleněná ropucha, obyvatelka Jezerního stínu, která hádala Malenku s otázkami: „Čím jsi lehčí než vzduch, a přece tě voda miluje?“ Myška chvíli přemýšlela a pak zčistajasna povídá: „Kapka rosy!“

Ropucha se zasmála bublinkovým smíchem a darovala Malence vodní knoflík – malý talisman, který jim později zachránil život.

Za dalšího dne potkali Lesního decha, tichého mlhavého tvora, který chránil vodní stromy. Byl rozezlený, že slunce příliš často praží a nikdo se nestará o tajné prameny. Malenka mu vyprávěla o víle a ztraceném perlovém prameni.

Dech se ztišil. „Jestli vám srdce bije v rytmu vody, můžete dál. Ale dejte si pozor. Sucho je záludné, umí se plížit jako stín za světlem.“

Když dorazili do srdce lesa, vše bylo jiné. Stromy byly vysušené, tráva křehká jako sklo a ptáci mlčeli. Mezi stíny se krčil Drobeček – kamenný ještěřík, který kdysi byl strážcem pramene, ale teď jen smutně seděl vedle suchého jezírka.

„Vzali mi Relikvii vlny,“ šeptal. „Bez ní nemohu otevřít pramen. Schovává ji Suchář, duch vyprahlé země. Ukradl ji z čiré závisti!“

Malenka ztuhla. Suchář – prastarý stín, který nenáviděl vodu, rostliny i život. Ale pak se podívala na vílu, která i přes únavu probleskovala světlem. Věděla, že ustoupit nemůže.

Šli tedy dál, až k puklině v zemi, kde z hlubin vystupoval závan sucha, písku a trní. A tam stál — Suchář.

Byl vysoký jako pařezový hvozd, očima z uhlí a tělem ze suchých trav a popela. Držel Relikvii jako poklad – modrý krystal svítící v jeho suché ruce.

„Co tu chceš, malá myško?“ zapraskal jeho hlas jako lámající se větve.

„Vrátit život květinám,“ odpověděla Malenka pevným hlasem.

„A co mi za to dáš?“ zasmál se Suchář. „Život za vodu. Odejdi, než tě proměním v stín.“

Ale Malenka se nezalekla. Sáhla do kapsy a vytáhla vodní knoflík. Položila ho na zem a šeptla: „Sílo vody, proudy živé, spojte se srdcem ze srdce myšího.“

Knoflík zašuměl, roztočil se a rozlil jemnou záři. Okamžikem se z něj vylil proud vody, čisté jako nebe, a ten udeřil Sucháře přímo do srdce. Jeho suché tělo zapraskalo, roztříštilo se a rozpadlo na křehký prach, který rozezpíval zem.

Relikvie se zakolébala a spadla myšce do tlapky.

Vše kolem se rozzářilo. Drobeček ožil, víla se zasmála a z praskliny začala proudit voda – perlový pramen, živý a zpívající. Tráva se narovnala, stromy zazelenaly a květy rozkvetly jeden po druhém jako smích v srdci.

Malenka, celá mokrá od vody i slz radosti, stála mezi poupátky a usmívala se. Struženka jí políčila drobné kapky do kožíšku a jeden okamžik Malenka porozuměla jazyku všem rostlinám, listům i kapičkám.

Když se vrátila do Kapkulky, všichni jí vyběhli naproti. Srnky, škvoři, i paní Veverka se smála. Les byl opět plný života.

A Malenka? Ta si každý večer lehla vedle potoka, který teď zurčel ještě veseleji než dříve, přitulila se k mechu a naslouchala hlasu vody. A pokaždé, když zaslechla něčí pláč, věděla, že stačí trocha odvahy, kapka lásky — a zázraky se stanou skutečností.