V hlubokém lese za sedmero kopci a třemi řekami žila malá šedivá myška jménem Micinka. Nebyla to obyčejná myška – měla oči jako dvě perličky, uši jako lístky konvalinek a srdce tak odvážné, že by se za něj nemusela stydět ani nejstatečnější liška. Micinka milovala dobrodružství a často snila o tom, že jednoho dne najde něco opravdu výjimečného – třeba poklad nebo kouzelný předmět.

Jednoho slunečného rána, když si zrovna hledala snídani pod kořeny starého dubu, narazila na něco lesklého. Zvědavě si to prohlédla a zjistila, že je to malý zlatý prsten. Nechápala, proč by někdo takový poklad jen tak nechal ležet v lese. Prsten byl hladký, krásně se třpytil a uprostřed měl modrý kamínek, který jakoby zářil vlastním světlem.

Micinka si prsten opatrně prohlédla a pak ho zkusila nasadit na přední pacičku. Jakmile se její tlapka dotkla prstenu, celý se rozzářil a najednou se kolem ní začaly dít podivné věci. Všechny stromy kolem se naklonily, jakoby se chtěly podívat, co se to děje, a vítr začal zpívat píseň, kterou Micinka nikdy neslyšela.

„Kdo se dotkne prstenu, tomu se splní přání,“ zazněl tichý hlas, který přišel odkudsi zevnitř prstenu.

Micinka se lekla, ale zároveň byla zvědavá. „Opravdu? Já si můžu něco přát?“ zeptala se nahlas.

„Ano,“ odpověděl prsten. „Ale pozor – přání musí být čisté a laskavé, jinak prsten zmizí.“

Micinka se zamyslela. Co by si tak mohla přát? Měla vše, co potřebovala – teplé hnízdečko, přátele z lesa, každý den něco k jídlu… Ale pak si vzpomněla na svou kamarádku Rehunku, která si poranila nožku a nemohla běhat s ostatními po louce. „Přála bych si, aby se Rehunce uzdravila noha,“ řekla s pevným hlasem.

Prsten zazářil ještě víc a pak z něj vyletěla jiskra, která se ztratila mezi stromy. Micinka netušila, co se právě stalo, ale cítila, že to bylo něco dobrého.

Druhý den zašla Micinka za Rehunkou a nemohla uvěřit svým očím – Rehunka vesele poskakovala a smála se. „Podívej, já zase běhám!“ volala šťastně. Micinka měla radost, ale zároveň si řekla, že by mohla prsten využít ještě na něco dobrého.

A tak se vydala na cestu. Chtěla pomoci všem, kdo to potřebují. Přes lesy, přes hory i doliny šla Micinka a všude, kde se objevila, zanechala stopu kouzelného dobra. Vyléčila nemocné ptáčky, pomohla ztracenému ježkovi najít cestu domů a dokonce zachránila bobří hráz před tím, aby ji smetla velká voda.

Ale jak dny plynuly, začala si Micinka všímat, že prsten září čím dál méně. Až jednoho dne, když chtěla pomoci smutné sově, která zapomněla, jak se létá, prsten zhasl úplně.

„Co se děje?“ vykřikla Micinka. „Proč už nefunguje?“

Z prstenu se ozval tichý šepot: „Každý prsten má svou sílu jen do chvíle, kdy sám pozná, že jeho nositel už kouzla nepotřebuje. Ty, Micinko, máš v sobě víc kouzla, než já kdy mohl nabídnout. Dobrým skutkům už rozumíš i bez přání.“

Micinka chvíli stála tiše. Pak si sundala prsten a uložila ho do dutiny starého stromu, kde ho jednou najde někdo jiný, kdo bude mít čisté srdce a odvážnou duši.

A tak se Micinka vrátila domů. Les ji přivítal jako hrdinku, ale ona si připadala jako obyčejná myška, která jen dělala, co považovala za správné. Ale od toho dne se v lese říkalo, že pokud někdo najde prsten se zářícím modrým kamenem, měl by si dávat pozor – neboť kouzla nejsou jen v prstenech, ale hlavně v srdci toho, kdo je nosí.

Jednoho večera, když se Micinka schoulila ve svém hnízdečku, zaslechla známý šepot větru mezi větvemi: „Děkuji ti, Micinko. Tvé přání mě změnilo.“

A v tu chvíli věděla, že i malá myška může změnit svět.