Za sedmero kopci a devatero řekami leželo malé, voňavé království jménem Hruškovec. Bylo to místo, kde rostly nejšťavnatější hrušky na světě, květiny zpívaly, když svítilo slunce, a každý dům byl postavený z perníku, který nikdy nepokazil zuby. Lidé tam byli šťastní, usměvaví a laskaví, protože se o ně starala moudrá královna Amálie, která nosila květinovou korunu spletenou z okvětních lístků, jež nikdy nezvadly.

Královna Amálie měla malou dcerku jménem Maruška. Byla to zvědavá a odvážná holčička s vlasy zlatými jako sluneční paprsky. Každý den běhala po zámecké zahradě, sbírala kvítky a vymýšlela si příběhy o čarodějkách, dracích a mluvících stromech. Ale jednoho rána, když slunce sotva vykouklo nad obzor, se v království něco změnilo.

Když Maruška přišla do zahrady, aby utrhla svou oblíbenou květinu – zpívající hruškový květ, zjistila, že květina ztichla. Nejenže nezpívala, ale její lístky byly svěšené a barva matně šedá. Maruška se rozběhla za matkou a zavolala: „Maminko, hruškový květ onemocněl!“

Královna Amálie přiložila květu ruku a zamračila se. „To je zvláštní. Ten květ je kouzelný, dokud je v království radost a světlo, měl by vzkvétat. Muselo se stát něco zlého.“

V tu chvíli se ozval třesk a nad královstvím se zatáhla obloha. Z dálky k nim přilétl havran se zprávou – zprávou od Pana Šeříka, starého čaroděje, který sídlil v temném lese za horami. Na pergamenovém lístku stálo: „Váš květ vadne, protože se ztratil Zázračný plod – První hruška, ze které vyrostlo vaše království. Bez ní zmizí všechnu radost. Pokud ji chcete zpět, přijďte do Lesa zapomnění. Ale pozor – cesta je nebezpečná.“

Královna nemohla opustit království, a tak se Maruška rozhodla, že na výpravu půjde sama. „Musím zachránit náš květ i všechny lidi,“ řekla odhodlaně, zabalila si do batůžku kousek perníku, lahvičku s medem a jeden zvoneček, který jí dala maminka pro štěstí.

Cesta do Lesa zapomnění byla dlouhá a plná nástrah. Hned za hranicemi království potkala Maruška smutného kolouška, který zapomněl, kde bydlí. Maruška mu zazvonila zvonečkem a řekla: „Zvonek ti pomůže vzpomenout si.“ A skutečně – kolouch si najednou vybavil cestu domů a radostně poskočil. „Děkuji ti, Maruško,“ řekl. „Na oplátku ti dám list ze Stromu paměti. Ten tě ochrání před zapomněním.“

S listem v kapse pokračovala dál, až přišla k mostu z cukrové třtiny, který hlídal perníkový obr. Byl celý z perníku a vypadal velmi přísně. „Neprojdes, pokud mi nedáš něco sladšího, než jsem já,“ zahřměl.

Maruška se zamyslela a vytáhla lahvičku s medem. „Zkus tohle,“ nabídla mu. Obr si lízl a oči se mu rozzářily. „To je nejlahodnější věc, jakou jsem kdy ochutnal! Projdi, statečná dívko.“

Jakmile přešla most, vstoupila do Lesa zapomnění. Všude kolem bylo ticho, stromy šeptaly cizí jazyky a cestičky se hned měnily. Ale Maruška měla List paměti, který jí svítil jako lucerna, a tak se neztratila.

Po dlouhé cestě došla k jeskyni, kde bydlel Pan Šeřík. Byl to čaroděj s fialovým pláštěm a očima jako hluboké studny. „Přišla jsi pro První hrušku?“ zeptal se. „A co jsi ochotná obětovat?“

Maruška se nezalekla. „Dám ti svou korunku z květin, kterou mi upletla maminka. Je mi vzácná, ale naše království je vzácnější.“

Pan Šeřík se na chvíli zamyslel a pak se usmál. „Vidím, že máš dobré srdce. Nechci tvou korunku. Ale potřeboval jsem zjistit, jestli jsi ochotná obětovat něco drahocenného pro ostatní. To je ta pravá magie. Hruška je tvoje.“

Z kouzelné truhly vytáhl zlatou hrušku, která se sama lehce pohupovala ve vzduchu a šuměla jako letní vítr. Maruška ji opatrně vzala a poděkovala. „Ale jak se dostanu zpět?“ zeptala se.

„Stačí, když zavřeš oči a pomyslíš na svůj domov,“ odpověděl Pan Šeřík. „Láska tě tam dovede.“

Maruška zavřela oči, myslela na maminku, na květiny, perníkové domečky a zpívající květy. A najednou stála uprostřed zámecké zahrady. Slunce opět svítilo, květiny zpívaly, a hruškový květ se rozzářil jako nikdy předtím.

Královna Amálie objala Marušku. „Zachránila jsi nás všechny, moje statečná holčičko.“

A od té doby se každý rok konal v Hruškovci velký svátek – Den hruškového květu. Lidé pekli perníky ve tvaru hrušek, zpívali písně a vyprávěli dětem příběh o malé dívce, která se nebála vydat do neznáma, aby zachránila to, co milovala. A zpívající květ zněl toho dne vždy nejkrásněji.