Daleko od ruchu měst a trhů, v srdci hlubokého lesa, kde mezi stromy šepotaly víly a lišky si hrály v trávě, stála malá dřevěná chýše. V ní žila stará bylinkářka jménem Milda. Milda byla známá široko daleko nejen pro své vědomosti o léčivých rostlinách, ale i pro to, že vždy nosila u krku zvláštní malý zrcátko zavěšené na provázku.

To zrcátko však nebylo obyčejné. Byl to kouzelný dar od lesní víly, kterou Milda kdysi zachránila před zlovolným drakem. Když se víla zotavila, poděkovala Mildě tím, že jí darovala zrcátko, které mělo moc ukazovat nejen pravdivý obraz člověka, ale i jeho nejhlubší přání a obavy.

Jednoho dne přišel za Mildou mladý chlapec jménem Tobík. Jeho sestra Líza onemocněla neznámou chorobou a nikdo z vesnice jí nedokázal pomoci. Milda si sestru okamžitě vyžádala k sobě, zvážila možnosti a kouzelným zrcátkem pohlédla do její duše.

„Choroba to není obyčejná,“ mluvila tiše, „je to kouzelný spánek, který na ni seslala kdysi dávno zlomená srdce lesa. Můžeš ji zachránit, ale nebude to snadné, Tobíku.“

„Udělám cokoli,“ řekl chlapec bez váhání.

„Pak musíš najít Větvičku Stříbrné vrby. Je hluboko v Modravém hvozdu, střežená podivnými tvory a kouzly. S ní přineseš Květu věčného jara, která jediná dokáže probudit tvou sestru. A až to uděláš, musíš obětovat něco pro tebe cenného, abys to vše završil.“

Tobík se tedy vydal na cestu. Prošel temné mlhy, přešel řeku, v níž se delfíni smáli, a konečně došel k Modravému hvozdu. Byl hustý a temný, a stromy se skláněly tak nízko, že sotva viděl nebe. Ale hnal ho vpřed obraz Lízy, která ležela bledá na lůžku.

Na úpatí vrby, která zářila stříbrným leskem, seděla stará liška s jedním bílým okem. „Hledáš větvičku?“ zeptala se liška bez pohnutí pysku.

„Ano,“ přikývl statečně Tobík.

„Pak musíš projít třemi zkouškami – první je zkouška odvahy, druhá upřímnosti a třetí obětavosti. Uspěješ-li, větvička bude tvá.“

Zkoušky nebyly jednoduché. Tobík musel přejít most z dýmu, kde ho děsily obrazy jeho největších strachů. Potom mluvil s kamennou sochou, která žádala odpovědi na otázky, které si sám nikdy nepoložil: „Koho máš rád? Kdo tě bolí? Co ti chybí?“ A nakonec, když se dostal až k samotnému stromu, zjistil, že k získání větvičky musí odevzdat něco, co mu bylo drahé – svůj amulet od matky, poslední památku na ni.

Chvíli váhal, ale pak s myšlenkou na svou sestru amulet položil na kořeny stromu. Stříbrná vrba ožila, větve se rozvlnily ve větru a jedna z nich spadla Tobíkovi do dlaní – nebyla těžší než pírko, ale chlapec cítil, jako by v ní byl celý les.

Se Stříbrnou větvičkou v ruce se vydal dál, tam, kde kvetla Květa věčného jara. Květina rostla jen jedenkrát za sto let, na vrcholu Skleněné skály, kam se dalo dostat jen po neviditelných schodech. Ty schody se objevily, když větvička dotkla se země. Tobík vystoupal výš a výš, až k samému vrcholu, kde mezi kapkami rosy a paprsky světla rostla křehká květina s okvětními lístky barvy duhy.

Když se květ dotkl Stříbrné větvičky, celý se rozzářil a proměnil v drobounký prstýnek. Prsten vibroval v Tobíkově dlaňi, jako by měl svůj vlastní tlukot srdce. Milda mu později vysvětlila, že to je právě ten dar, který bude nutné obětovat – prstýnek, který dokáže plnit jedno přání, ale jen za cenu jednoho srdce, které ho nosí.

Tobík váhal. Kouzelný prsten byl mocný a mohl by zachránit nejen Lízu, ale i změnit celý kraj. Ale Milda ho varovala: „Jeho cena je vysoká – pokud přáním zachráníš svou sestru, nebudeš jej smět nikdy sundat, a zůstaneš s ním navždy spojen. Vlastně… ztratíš možnost žít svůj vlastní život tak, jak bys chtěl.“

Chlapec pohlédl do zrcátka, které mu Milda půjčila. Viděl v něm Lízu, jak tančí mezi stepními květinami, smutné oči své matky a odhodlání, které ho hnalo vpřed.

Vzal prsten na ruku, políbil květ, který se v něm proměnil, a přál si jediné:

„Ať se Líza probudí a zůstane navždy zdravá.“

V tom okamžiku se celým lesem rozlilo světlo. Víly tančily v korunách stromů, ptáci zpívali písně, které nikdo dosud neslyšel, a na obloze se objevila duha, i když nepršelo. Tobík se vrátil do chýše, kde Milda držela dívku za ruku. Líza otevřela oči a usmála se.

Avšak prsten nadále zářil na jeho prstu a Tobík věděl, že svůj osud spojil s kouzlem. Ale nelitoval. Každý den, když viděl svou sestru smát se, věděl, že rozhodl správně.

A tak mohl i on jít dál lesem, poznávat nová místa, pomáhat druhým s Mildou a učit se kouzla starých bylinkářů. Ač už nenosil amulet od matky, měl v srdci památku na její lásku, a prsten, i když trochu tížil, připomínal, že největší síla je v lásce a odvaze obětovat něco pro druhé.

A v lesním zrcátku, které Milda pověsila na starý dub, se od té doby zrcadlil nejen obraz toho, kdo se do něj podíval, ale i příběh jednoho chlapce, který se nebál jít až za hranice kouzel, aby zachránil to, na čem opravdu záleželo.