Bylo nebylo, v jednom království obklopeném hlubokými lesy a zpívajícími potůčky vládl spravedlivý král jménem Jan. Král měl dobré srdce a jeho lid ho miloval. Každé ráno procházel zahradou, zdravil své poddané a krmil svoji milovanou kozu, kterou pojmenoval Mařenka. To ale nebyla ledajaká koza – to byla kouzelná koza, která uměla mluvit lidskou řečí a poradila králi v mnoha důležitých rozhodnutích.

Král Jan ale svůj největší poklad – tedy Mařenku – schovával před okolním světem. Nechtěl, aby se o jejích schopnostech dozvěděl někdo zlý nebo vypočítavý. Proto ji držel v královské zahradě v malém, krásném domečku z mechu a větviček, který voněl po jasmínu a měl stříšku posetou motýlími křídly. Jen král a několik nejvěrnějších služebníků vědělo o pravé povaze Mařenky.

Jednoho dne se do království zatoulal čaroděj Ševel – tulák, který bloudil lesy za ztraceným kouzlem, které kdysi vlastnil a o něž přišel vinou vlastní pýchy a závisti. Dozvěděl se šeptem od lesních sojek, že v království žije zvíře s magickými schopnostmi. Už jen při pomyšlení, že by mohl kouzlo získat zpět, se mu oči rozzářily temným plamenem.

Přestrojen za starého herce s flašinetem se Ševel vetřel do královského paláce. Zahrál králi veselou písničku o statečném rytíři a vděčném medvědovi a král Jan, který měl pro hudbu slabost, ho odměnil večeří. Během večeře si čaroděj hrál s myšlenkami a snažil se zjistit, jakou má Mařenka moc. Zatím ale o ní nevěděl jméno, ani kde se ukrývá.

Té noci se Ševel proplížil zahradou a špehoval. Nakonec spatřil, jak se král sklání před chlívkem zarostlým mechem a šeptá něco dovnitř. A pak – jaké bylo čarodějovo překvapení – koza odpověděla lidským hlasem! Mluvila moudře a něžně, jako matka ke svému dítěti.

Ševel okamžitě poznal, že to je ona.

Následujícího večera, když se v království rozhostilo ticho, proklouzl čaroděj zpět do zahrady a použil své poslední slabé kouzlo na to, aby Mařenku uspal. Přikryl ji pláštěm, nalodil ji do vozíčku a zmizel s ní v lese.

Ráno král zjistil, že Mařenka zmizela, a jeho srdce se rozlomilo na dvě části. Nevolal vojáky ani sluhy – věděl, že najít Mařenku musí sám. Vládnutí přenechal moudré královně a vydal se do lesa. Vzal si s sebou jen vak s chlebem, pláštěnku z medvědí srsti a starý dřevěný prsten, který Mařenka kdysi očarovala a řekla mu: „V nouzi největší použij tento prsten, ukáže ti pravdu, když vše ostatní selže.“

Král putoval dlouho – přes mokřady, keře i přes skalnaté hory. Cestou potkal mluvícího jezevce, který mu pověděl, že viděl starého muže s vozíkem směřujícího k Zakleté jeskyni v srdci hvozdu. Král poděkoval a vydal se oním směrem.

Zatímco Jan kráčel lesem, Mařenka se v jeskyni probudila. Ševel jí přikázal, aby pro něj vytvořila kouzlo, které by mu dalo moc ovládat stromy, zvířata i lidi. Ale Mařenka věděla, že takové kouzlo může vytvořit pouze s čistým srdcem. A to Ševel nikdy neměl. Posmívala se mu, a tak ji čaroděj uvrhl do tiché závory – kouzla, které jí znemožnilo mluvit.

Když král dorazil k Zakleté jeskyni, vchod byl zakrytý trny většími než lidské ruce. Vtom si vzpomněl na prsten a vložil ho na prst. Prsten se rozzářil a zaleskl jako ranní rosa. Z trnů se staly stříbrné větvičky, které se samy odklonily a vpustily ho dovnitř.

V jeskyni byla zvláštní tma. Květiny tam žhnuly modře jako hvězdy a stěny byly hladké a lesklé. Král se plížil tiše, dokud neuslyšel Ševelův křik: „Mluv! Mluv, proklatá kozo!“

Jan poznal, že už není čas na přemýšlení. Vběhl dovnitř s mečem v ruce, ale Ševel ho zastavil zeleným plamenem, který mu spoutal nohy. Král padl na zem, ale v tu chvíli Mařenka udělala něco nečekaného – přestože nemohla mluvit, sklonila se k zemi a rohem narýsovala na skálu znak dávného přátelství, který kdysi učila krále. Bylo to kouzlo srdce, a to sílu zla nemohlo snést.

Jeskyně se rozzářila bílým světlem. Plameny zhasly, pouta povolila. Ševel zaječel a chtěl utéct, ale skály se zavřely. Nebyl potrestán králem, ale lesem samotným – uvězněný ve svém vlastním klamu.

Král objal Mařenku a z jejích očí spadla slza. Tím bylo porušeno ticho a ona znovu promluvila: „Dobrý příteli, nikdy jsem nepochybovala, že mě najdeš.“

Společně se vrátili do království, kde je lid přivítal s radostí a slavností. Král od té doby nikdy neschovával Mařenku. Umožnil všem dětem z okolí, aby si s ní povídaly, a dospělým, aby se u ní poradili. Království zbohatlo – ne na zlato, ale na moudrost a přátelství.

A v hlubokém lese, kde kdysi žil čaroděj, rozkvetly modré květy, které zpívaly, když na ně svítilo slunce. Říkalo se, že to je hlas přírody, která se navždy postaví za dobro.