Na úpatí Zelených hor, kde ševelení větví zpívalo tichou píseň a kde se rozkládaly louky poseté tmavě fialovými kvítky, tekla stříbrná linka potůčku, který se vinul jako stužka lesem i loukami. Potůček nebyl obyčejný – jeho vody byly průzračnější než křišťál a večer ve světle měsíce jemně zářily, jako by si zpívaly vlastní kouzelnou ukolébavku.
V nedaleké osadě, schovaného mezi stromy, bydlel starý kouzelník jménem Lebor. Měl dlouhé šedé vlasy až k pasu a vousy, o které se mu často zamotávaly do špičky jeho klobouku. Nebyl zlý ani záhadný – spíš zapomnětlivý, laskavý a trochu potrhlý. Ve své dřevěné chatce měl desítky flakónků, svazky bylin zavěšené u stropu a knihy tak tlusté, že je unese opravdu jen kouzelník.
Jednoho dne, když slunce zrovna stoupalo nad kopce, seděl Lebor u svého okna a zíral do krajiny. Slyšel šepot potůčku, který volal jeho jméno. Zvedl svá kulatá skla a zamručel: „To je zvláštní. Většinou mě volají lidé kvůli bolavým zádům nebo zkyslému máslu, ale potůček? To tu dlouho nebylo.“
Lebor popadl svou hůl – z větve stoletého dubu, do které byl vsazen krystal v barvě porostlé mechem – a vydal se k potůčku. Cesta vedla lesem, za zpěvu ptáků a při vůni máty, která rostla podél pěšiny. Když došel ke břehu potůčku, uviděl něco podivného. Voda, která vždy zurčela vesele a čistě, byla nyní kalná, tmavá a líně se valila, jako by už neměla sílu zpívat.
„Tak to určitě není v pořádku,“ zamumlal Lebor a poklekl k vodě. Položil prsty na hladinu a na okamžik zavřel oči. Okamžitě ucítil chlad, ne obvyklý letní chlad vody, ale chlad oslabené magie. Potůček byl očarován.
„Ale čím?“ zeptal se nahlas a voda pod jeho rukou zavířila. V jejím pohybu zahlédl stíny – stíny kotlíků, železa, černého kouře. Z hlubin se na okamžik vynořila útržkovitá slova: „Vrba lesní… Jezerní kámen… Zrcadlo mlžného měsíce…“
„To je výzva!“ zvolal kouzelník a postavil se tak rychle, až mu spadla čepice. „Kouzelná hádanka. Tak to mám rád.“
Nedaleko, pod velkou skálou, kde se potůček rozšiřoval do tůňky, bydlel chlapec jménem Matěj. Měl oči jako bukové listí a srdce plné zvědavosti. Když viděl kouzelníka, jak mluví s vodou, přebrodil ke břehu a zeptal se: „Pane kouzelníku, děláte si s potůčkem hádanky?“
Lebor se zasmál. „Ne tak docela. Někdo nebo něco potůček zaklelo, a myslím, že budu potřebovat pomoc.“
„Pomůžu!“ vykřikl Matěj bez zaváhání. A tak se nový tým vydal za dobrodružstvím: starý kouzelník, mladý chlapec a trocha staré lesní magie.
Nejdříve putovali k Vrbě lesní – stromu starému a moudrému, který rostl na kopci zvaném Tichá výšina. Jeho větve se dotýkaly země a listy šustily dávná tajemství. Vrba, když je spatřila, zadula větrem a pošeptala:
„Chceš vodu vyléčit, očistěte srdce, kde kámen taje a měsíc nevidíš.“
„Nenápadné,“ zabručel kouzelník a podrbal se za uchem. Ale Matěj se nenechal zmást.
„Jezerní kámen! Mluvila o srdci, co taje – tedy led. A měsíc nevidíš ve tmě – tak možná podzemní jeskyně,“ přemítal.
Vrba zahýbala větvemi a seslala list ve tvaru oka, „Běžte k jezerní jeskyni. Tam naleznete klíč.“
Cestou potkali lesní stvoření – malé chlupaté tvorečky, kteří jim nabídli bobule svitu, louky tančící ve větru i motýlího krále, který jim daroval prach křídla se slovy: „Jenom tento prach odhalí neviditelnou cestu.“
Když večer klesl do lesa jako horký čaj do šálku, dorazili ke vchodu do jeskyně. Ta byla tak tmavá, že ani kouzelník Lebor neviděl na vlastní nos. Matěj posypal vstup křídly motýlího prachu a ve tmě se objevila stezka zdobená světélkujícím lišejníkem.
Jeskyně vedla hluboko pod zemí, kde stěny stékaly vodou, jakoby samy plakaly. V samém středu byl jezerní kámen – velký, černý jako noc a studený jako led.
„Tohle musíme očistit,“ řekl kouzelník.
„Ale jak?“ ptal se Matěj.
Lebor vytáhl knihu, která pokaždé otevřela stránku podle nálady. Tentokrát se otevřela na verši:
*„Když srdce kámen schovává, ne světlem, ale srdcem se odemyká. Kdo přeje vodě píseň zpívající, ať dá kapku své bezstarostnosti.“*
Matěj zavřel oči, myslel na dny, kdy běhal kolem potoku, kdy chytal žáby a skládal lodě z listí. Na chvíli ho zaplavil klid a pocit, že všechno je na správném místě. Jedna kapka sklouzla z jeho tváře – a jakmile dopadla na kámen, ten se rozzářil jako hvězda.
Jeskyně se začala třást, voda zaburácela a mocná vlna světla proudila zpět k potůčku. Když se oba vrátili zpět, potůček už zase zurčel vesele, voda byla opět čirá, a nad hladinou tančil malý vodní vír v barvách duhy.
Kouzelník poklekl k vodě, usmál se a řekl: „Dnes ses stal tím nejlepším pomocníkem, Matěji.“
Matěj pyšně vzdal čepici, kterou si mezitím vyrobil z listí, a odpověděl: „Já jsem jen chtěl, aby voda zase zpívala.“
A ta zpívala. Potůček se opět stal živou součástí lesa, šířil radost a šepoty pohádek, které zažila jeho voda. Kouzelník se vrátil do své chatky a zapsal nové kouzlo: kouzlo přátelství, odvahy a čistoty srdce.
Od těch dní byl potůček známý jako Zpívající voda, a děti z celé osady k němu chodily poslouchat jeho pohádky. A kdo tam seděl dlouho a pozorně, mohl prý zaslechnout jméno Matěj šeptané mezi kapkami — jako připomínku, že někdy stačí jediné statečné srdce, aby se kouzlo vrátilo zpátky.