V hlubokém údolí mezi dvěma vysokými horami ležela vesnička Větrná Lhota. Byla tu zelená pole, zpívající potok a chaloupky s doškovými střechami. Ale víc než cokoliv jiného tu foukal vítr. Nebyl to ledajaký vítr – někdy zpíval, jindy hvízdal a občas, když měl špatnou náladu, dokázal porazit i slámou uvázaného strašáka na poli. Lidé na něj byli zvyklí, ale poslední dobou začal vítr pořádně zlobit.

Každou noc rozfoukal seno, rozházel hrnce v chlévě a jednou dokonce odnesl kominíka přímo ze střechy. Děti přestaly spát, krávy se bály vyjít z chléva a včely ztratily cestu ke svým úlům. Starosta vesnice, pan Neklan, si marně lámalo hlavu – co se to s větrem děje?

Jednoho dne se ze severního nebe snesl tak prudký poryv, že shodil zvon ze zvonice. Lidé začali tušit, že je s větrem něco v nepořádku. Stará babka, co bydlela na samotě u lesa, pronesla: „To bude čáry! Vítr je prokletý, a v tom má prsty čarodějnice z Větrné skály!“

A tak se rozhodlo, že někdo musí za čarodějnicí vyrazit a zjistit pravdu. Všichni se báli. Jen malá dívka jménem Elenka se přihlásila, že půjde. Měla věčně rozcuchané vlasy, oči jako pomněnky a srdce statečné jako lev. Věděla, že s větrem si rozumí – uměla s ním mluvit od narození.

„Co když se ti něco stane?“ ptala se maminka, ale Elenka jen pohladila bratra po vlasech, usmála se a popadla svůj šátek z lískových listů.

„Vítr není zlý, jen někdo otočil jeho směr,“ řekla tiše.

Cesta na Větrnou skálu trvala tři dny. Elenka šla přes louky, kde vítr šeptal do vysoké trávy staré písně, skákala přes potoky rozbouřené nepokojem, a nocovala pod korunami starých stromů. Třetího dne stanula u úpatí Větrné skály – šedivé hory, která trčela k nebi jak prst směřující k oblakům.

Tam, vysoko nad krajem, stála čarodějnice Zlobíra. Měla černý plášť z tkané mlhy, oči jak kamenné střepy a její smích připomínal burácení bouře. Vládla větru, ale kdysi byla dobrou čarodějkou. Avšak před lety ji jeden pastýř zradil – slíbil jí krásnou píšťalku z perleťového dřeva, výměnou za tři bezvětrné dny, aby mohl usušit její seno. Když vítr umlkla, pastýř utekl. Od té doby byla Zlobíra zlá, zatrpklá a rozhodla se, že když ona nebude mít přátele, nebude je mít nikdo.

Elenka tedy vyšla za silného vichru nahoru k čarodějnici. Vítr ji chtěl odhodit pryč, ale když ho tiše požádala, aby jí pomohl, ztichl a kladl jí pod nohy suché listí, aby neuklouzla. Vichr byl zmaten. Nikdo s ním už léta nemluvil tak laskavě.

Když Elenka přišla ke skalnímu doupěti, Zlobíra právě vařila elixír z trní, netopýrů a kapiček rosy.

„Tak ty jsi ta smělá dítě!“ zasmála se čarodějnice. „Přišla jsi se mi plést do mých větrných plánů?“

„Nepřišla jsem bojovat,“ řekla Elenka. „Přišla jsem větru pomoci. On je zmatený a nešťastný. A my dole trpíme. Potřebujeme tvou pomoc.“

Zlobíra zaváhala. Nikdo ji takhle léta neoslovil. „A co mám z toho? Dala jsem světu vítr, a on mi vzal důvěru.“

Elenka chvíli přemýšlela. „Vím, co chybí. Vítr nemá kamaráda. Když fouká, všichni se schovají. Ale já s ním budu mluvit, zpívat mu a tancovat. A když naučíš ostatní, jak s ním zacházet, bude svět lepší. Prosím, vrať nám dobrý vítr. A já ti dám to, co ti schází.“

Zlobíra jedním okem zamžourala. „A co to je, co si myslíš, že nemám?“

Elenka vztáhla ruku. „Odpustit. To chybí každému, kdo zabloudí ve větru zloby.“

Slova, která dívka vyslovila, se jako šepot rozlétla do všech stran. Vítr je odnesl do lesů, kopců i dolin. A najednou se Zlobíře zaleskla v oku slza – první kapka do jejího zmraženého srdce.

„Možná… Možná jsi jiná,“ zamumlala čarodějnice a zvedla si kápi. „Dám ti dar.“

Z kapsy vytáhla maličký flétnový klíček. „Je to klíček k Větrné bráně. Když ho otočíš v luftovém stromu na kraji vaší vesnice, vítr pozná, kam má foukat a proč. Ale pozor – kdo otočí klíček špatně, probudí bouři.“

Elenka s vděkem klíček přijala a urychleně se vydala zpět do Větrné Lhoty. Cestou ji vítr nesl na křídlech ptáků, jako by sám spěchal napravit, co zkazil. Všichni ve vesnici se seběhli, když viděli, jak se dívka snáší ze vzduchu, s vlasy vlajícími a úsměvem na tváři.

Zavedla je k luftovému stromu – staré lípě, která šuměla i v bezvětří. Klíček zapadnul přesně do suku v kmeni. Elenka se na chvilku zamyslela, a pak otočila klíček třikrát doprava, jednou doleva a zpívala při tom tichou píseň.

Najednou se rozhostilo kolem ticho – ne dusivé, ale klidné. A po chvíli se od hor spustil nový vítr – jemný, hravý a vřelý. Roztočil barevné stužky na plotě, zatočil se v dětských vláskách a s radostí objal mlýnské kolo. Lidé se smáli a tleskali, slepice radostně hrábly a včelky konečně našly cestu domů.

Čarodějnice Zlobíra od té doby nezmizela, ale přestala zlobit. Občas ji někdo zahlédl, jak větru šeptá kouzla do ucha nebo pouští papírového draka nad vršky stromů.

A vítr? Ten se stal přítelem. Uměl přinést zprávy ze světa, ochladit louku v létě a u kolébky šeptat ukolébavky. A kdykoli měl znovu špatnou náladu, stačilo, aby mu Elenka zazpívala jeho píseň, a on se hned usmál.