Za sedmero horami a devatero lesy, kde květiny šeptají ve větru a sovy čtou knihy z listí, tekl jeden stříbrný potůček. Byl tenký jako stužka a čistý jako slza. Protékávala jím kouzelná voda, která dokázala zahnat zlé sny, uzdravit bolavé nohy a prý i najít ztracenou naději. Místní lidé ho nazývali Duhový potůček, protože když na něj dopadlo slunce, tančila na hladině duha.

Podél potůčku rostly trnité keře. Ale nebyly to jen tak obyčejné trny. Když se jimi někdo píchl, na pár minut slyšel šepot lesa. Zvířata mu mohla sdělit, co potřebovala, a stromy mu zpívaly starodávné písně. Jenže málokdo měl odvahu se jich dotknout, protože trny dokázaly být také nevyzpytatelné – když se na ně díval někdo se zlým úmyslem, proměnily se v neproniknutelnou hradbu.

V lesích u potůčku žil chlapec jménem Matěj. Byl prostý, ale čestný, a měl srdce větší než jeho boty. Každé ráno chodil ke Duhovému potůčku pro vodu pro svou nemocnou sestru Janičku. Věděl, že čím čistší voda je, tím lépe jí bude. Matěj si přál jen jediné – aby Janička byla zdravá a mohla zase běhat za motýly jako dřív.

Jednoho dne se však něco změnilo. Potůček zeslábl, jeho zpěv utichl a hladina zmatněla. Matěj si toho všiml hned. „To není dobré,“ zamumlal a odebral trochu vody do džbánku. Voda nebyla ledová ani svěží, byla vlažná a smutná. Když ji přinesl Janičce, ta se usmála, ale její rty zůstaly bledé.

Matěj se rozhodl zjistit, co se s potůčkem stalo. Vydal se proti proudu, hluboko do lesa, kam se děti nesměly vydávat, protože tam podle pověstí bydlel trnorožec a ještě starší zlo – trol jménem Dargom.

Trol Dargom byl kdysi duchem kamene a chránil les. Ale protože jeho srdce postupně ztěžklo závistí a samotou, změnil se. Jeho chlupaté tělo se potahovalo šedivým mechem a oči ztratily lesk. Celé roky žil pod kamenným obloukem v jeskyni z prasklého křemene. Jednoho dne zatarasil pramen, který krmil potůček, a nechal vodu téct do svého jezírka moci. Prý si přál, aby mu voda dala krásu, jakou nikdy neměl. Ale čím více vody hromadil, tím více chřadl samotný potůček.

Matěj šel odvážně dál, i když ho praskající větve děsily a trnité keře mu škrábaly ruce. Jedním výjimečně dlouhým trnem se píchl do prstu. Zabolelo to, ale pak uslyšel hlas: „V srdci lesa, kde mech tlí, sídlí ten, kdo vodu vězní. Nechoď s hněvem, ale s nadějí, jen tak se voda vrátí k břehům. “

Byl to šepot starého dubu, který vyrůstal u trnité hradbičky. Matěj mu poděkoval a pokračoval dál. Prošel kolečka z houbiček, mluvící kapradí i stromy zpívající o ztracené rovnováze. Až došel k jeskyni pod starým křemenným obloukem.

Když vstoupil dovnitř, odkryl se mu podivuhodný pohled. Jezírko uprostřed zářilo všemi odstíny modré a nad ním seděl trol. Byl obrovský, chlupatý a bručel, ale v jeho očích nebyla zloba – jen samota.

„Kdo jsi, že rušíš mé ticho?“ zahřměl Dargom.

„Jmenuju se Matěj. Přišel jsem, protože potůček, který kdysi zpíval jako ptáci v květnu, teď mlčí. A moje sestra je nemocná, potřebuje tu vodu, tak jako ji potřebují květiny a stromy a ryby.“

„Co je mi po tvé sestře?“ zavrčel trol a zabořil ruce do vody. „Já chci být krásný. Všichni mě obcházeli, báli se mě, smáli se mi.“

Matěj chvíli mlčel a pak řekl: „A není krása v tom, co děláme pro druhé? Trn píchá, ale otevírá uši. Potůček studí, ale léčí. Ty jsi mohl být strážce lesa. Místo toho ses schoval. A koukej, co jsi udělal s vodou.“

Trol chvíli přemýšlel. V jeho srdci se cosi pohnulo – snad to byla vzpomínka na dávné doby, kdy s lesními bytostmi tancoval v měsíčním světle.

„Ty se nebojíš?“ zeptal se Dargom tiše.

„Bojím. Ale víc se bojím, že už Janičku nikdy neuslyším smát se.“

Trol vstal. Voda mu stékala z vousů jako stříbrné pramínky a jedním dechem řekl: „Dobře. Vrátím vodě cestu. Ale ty mi slíbíš, že se sem budeš občas vracet. Už se nechci bát, že budu navždy sám.“

Matěj přikývl. Trol vytáhl z jezírka velký kámen, který zablokoval pramen. Hned jak se voda rozproudila, začalo jezírko bublat a zářit. Jakmile voda vytryskla z jeskyně ven, hrnula se zpátky do koryta a Duhový potůček znovu ožil. Ptáci zpívali, duhové rybky skákaly a stromy tleskaly listím.

Matěj se rozloučil a běžel domů. U potůčku se zastavil, nabral plný džbánek a donesl ho sestře. Když se napila, její tvář se ihned rozjasnila. A druhý den už Janička tancovala na louce pod borovicemi a volala: „Bráško! Ta voda chutná jako písnička!“

Od toho dne šel Matěj alespoň jednou za týden do jeskyně za trollem. Přinášel mu obrázky, co kreslila Janička, vyprávěl mu o lesním koutku, kam se vrátili motýli, nebo si jen tak povídali. A z Dargoma se stal zase strážce lesa – bručivý, ale laskavý. Trny u potůčku pustily kořeny hlouběji a začaly kvést drobnými kvítky, které voněly po jablkách a měsíčku.

A Duhový potůček? Ten se zase naučil zpívat – o vodě, co uzdravuje, o trnu, co šeptá, a o chlapci beze zbraní, který porazil osamělost dobrým srdcem.