Kdesi daleko za sedmero horami, hlubokými lesy a šumivými řekami rozkládalo se krásné království jménem Aromaria. Bylo známé nejen svou nádhernou přírodou, ale hlavně tím, že se v něm pěstovala ta nejvzácnější a nejvoňavější koření z celého světa. Koriandr tu rostl jako pampelišky, skořice voněla i z korun stromů a šafrán svítil na polích jako západ slunce.

V Aromarii vládl spravedlivý král Theodor. Měl laskavé srdce a moudré oči, ale přesto, že měl pokladnici plnou zlata a zahrady vonící tisíci vůněmi, nebyl šťastný. Trápilo ho, že jeho království je každým rokem víc a víc sužováno suchem a rostliny koření začaly vadnout. Studny vysychaly a dešťové mraky se Aromarii vyhýbaly.

„Je to snad kletba?“ ptal se král starobylé knihy, kterou mu zanechal jeho pradědeček. V knize však místo odpovědí našel mapu. Mapa ukazovala na zapomenuté místo za hranicemi království – Bludiště Větrů. Podle legendy v jeho středu stála studna zvaná První Kořen. Ta prý měla sílu probudit zemi a přinést zase vodu do polí. Ale nikdo, kdo se do bludiště odvážil, se nikdy nevrátil.

Král Theodor svolal radu a řekl: „Musíme První Kořen najít a vrátit dešťům cestu k našim zahradám!“

Všichni jen mlčeli. Báli se legendy. Ale mezi nimi stála mladá bylinkářka jménem Lineta. Měla nos posetý pihami, vlasy barvy skořicových tyčinek a kapsy plné sušených květin.

„Já půjdu,“ řekla Lineta tiše, ale rozhodně. „Jestli někde existuje místo, kde roste První Kořen, pak ho má šanci najít někdo, kdo vnímá vůně světa.“

Král byl překvapen její odvahou, ale souhlasil. Dal jí mapu, zlatou ampuli na vodu z Prvního Kořene a malý stříbrný amulet s královským erbem, aby rozpoznala pravou studnu.

Lineta se vydala na cestu, prošla přes lesy plné zpívajících stromů, až konečně dorazila ke vstupu do Bludiště Větrů.

Bludiště bylo tvořené vysokými kamennými stěnami, porostlými lišejníky, a každou chvíli se větve stromů i samotné kameny pohnuly tak, aby změnily cestu. Vítr tu šeptal do uší i z kapes odnášel zrnka soli.

„Tady je každá vůně jiná… každá cesta voní jinak,“ zamumlala Lineta a vytáhla z váčku svazeček sušené máty. „Sleduj vůni svěží a živou,“ řekla si.

Krůček po krůčku následovala čich. Když ucítila zápach hniloby, otočila se. Když cítila vanilku nebo citrónovou trávu, šla vpřed. Vítr se jí snažil poplést hlavu, šeptal jí místo jména cizí slova a zvedal prach, ale Lineta pokročovala dál.

Po mnoha dnech dorazila ke křišťálovému jezírku, uprostřed něhož stála socha ženy držící v ruce kapku vody. Mezi jejími rty se linula neustálá melodie – tichý zpěv.

„Musíš odpovědět na hádanku,“ promluvila socha najednou.

„Poslouchám tě,“ řekla Lineta.

„Jsem v koření i ve větru. Můžeš mě cítit, ale nemůžeš mě chytit. Někdy tě uzdravím, jindy oslepím. Kdo jsem?“

Lineta se zamyslela. Vzpomněla si na dny, kdy sušila levanduli, na dým z červeného pepře i na voňavý čaj z máty.

„Vůně!“ odpověděla.

Socha pokývala hlavou, voda v jezírku se rozestoupila a na dně se objevil otvor vedoucí do podzemí. Lineta se bez zaváhání spustila dolů.

Spadla do podzemní jeskyně, kde rostly stromy, které svítily modrozeleným světlem. Kořeny se míhaly pod nohama, jako kdyby měly vlastní mysl. Uprostřed rostla rostlina se zlatým stonkem a fialovými listy. Pod ní tryskala miniaturní studna, kolem níž se vznášely kapičky vody jako perly ve vzduchu.

„První Kořen,“ zašeptala Lineta.

Ke studně přišla opatrně. Sklonila se a naplnila královskou ampuli. Voda voněla po citronu, mátě a kapce deště. Jakmile víčko zacvaklo, celý prostor se rozzářil a kořen začal zpívat písní beze slov.

„Děkuji, že jsi mě probudila,“ ozval se hlas z rostliny.

„Musíš pomoci Aromarii. Ona tě potřebuje,“ řekla Lineta a sevřela ampuli na srdci.

V tu chvíli se země zachvěla a před ní se otevřely dveře vedoucí přímo před brány Aromarie. Bludiště se rozplynulo jako mlha. Lineta stála uprostřed rozkvetlé louky, přestože ještě včera byly polní cesty prasklé žárem.

Král Theodor ji přivítal s otevřenou náručí. Společně vlili vodu z Prvního Kořene do hlavní studny království. V tu chvíli se obloha zatáhla, zavoněl vzduch a po dlouhé době z nebe spadl teplý, měkký déšť. Aroma koření se okamžitě rozvinulo v celé krajině – jako kdyby zpívalo samo nebe.

Od těch dob byla Lineta nazývána Paní Vůní a stala se nejen rádkyní krále, ale i strážkyní všech zahrad v království. A vždy, když se někdo vypravil za vůní nebo za dobrodružstvím, nesl si s sebou malý svazeček máty – na památku jedné statečné bylinkářky, která věřila, že i vůně může ukázat cestu.