Za jedním hustým lesem, v údolí obklopeném mlhou, se rozkládala malá vesnička jménem Jahodov. Byl to klidný kraj, kde se lidé navzájem znali jménem, a kde šeříky kvetly i na podzim. Ale za vesnicí, na kopci nechvalně známém jako Tichý vršek, stál starý hřbitov, o kterém si lidé šeptali jen potichu – ne z hrůzy, ale z úcty. Věřilo se totiž, že tam přebývá něco nadpřirozeného.

V Jahodově žila dvanáctiletá holčička jménem Klárka. Byla zvědavá, vynalézavá a trochu paličatá, což její babička často komentovala pobaveným povzdechnutím: „Dítě moje, jestli ty jednou neobjevíš tajemství, co zůstalo skryté po staletí.“ Klárka netušila, jak prorocká ta slova budou.

Jednoho večera, zrovna když se mlha začala plazit k lesům a měsíc visel vysoko jako stříbrný talíř, objevily se na hřbitově podivné světelné záblesky. Vesničané si všimli, ale nikdo se neodvážil jít blíž. Kromě Klárky. Schovala si pod kabátek lucerničku, vzala starý klíč po pradědečkovi a za tmy se vydala přes les k Tichému vršku.

Cestička ke hřbitovu byla zarostlá břečťanem a větve jí šlehaly do tváří, ale Klárka šla dál. Když dorazila k železným vratům hřbitova, klíč zapadl do zámku tak hladce, jako by ho tam někdo očekával. Vrata zaskřípěla a otevřela se dokořán.

Uvnitř bylo ticho. Kamenné náhrobky stály v řadách jako vojáci a vzduch voněl po vlhké zemi a růžích, které sem někdo musel nedávno přinést. A pak si Klárka všimla něčeho zvláštního – uprostřed hřbitova stála postava zahalená do dlouhého bílého závoje.

Byla to žena. Závoj jí zakrýval vlasy, tvář i ruce, a zpod něj vyzařovalo zářivé světlo, jemné jako odlesky měsíčního svitu na hladině studánky.

„Neboj se,“ řekla klidným hlasem. „Já tě čekám, Klárko.“

„Kdo jsi?“ zeptala se dívka, kterou z podivné ženy mrazilo, ale zároveň cítila zvláštní teplo u srdce.

„Jsem Strážkyně zázraků. Už dávno jsem byla zapomenuta, ale někdo jako ty mě měl znovu najít.“

Klárka nechápala. Ale ještě než se stačila zeptat na víc, závoj se zavlnil a žena mávla rukou. Náhle se hřbitov změnil. Místo zpustlého místa plného zvadlého kvítí teď stála nádherná zahrada plná květin, barevných ptáků a světlušek, které tančily ve vzduchu.

„Tady začíná tvé dobrodružství,“ pravila závojová žena. „Ale bez pomoci jednoho moudrého kouzelníka, kterého drží zakletého kletba, ti nemohu ukázat, co skutečně hledáš.“

Klárka se zamračila. Dobrodružství? Zakletý kouzelník? Zázračná zahrada? Připadalo jí, že se probudila do pohádky. Ale na druhou stranu – vždycky toužila zažít něco výjimečného.

„Kam mám jít?“ zeptala se.

„Z trávy u márnice vyroste modrý kosatec. Následuj, kam povede jeho vůně. Přivede tě k muži jménem Elorian.“

A opravdu – vedle jedné polorozpadlé kapličky vykoukl z země modrý květ, který se lehce kolébal v nočním vánku. Klárka se zhluboka nadechla a ucítila zvláštní sladkou vůni, jako směs medu a deště. Vydala se tedy po jejím proudu, skrz bránu hřbitova, dolů úžlabinou, přes les a kopce, až narazila na starý rozpadlý větrný mlýn.

Uvnitř, v prachu a pavučinách, seděl muž v plášti z hvězdného popela. Jeho vousy zářily jako stříbro a oči mu svítily jako dvě lucerny. Přesto vypadal unaveně.

„Ty jsi Klárka,“ vzdychl. „Přišla jsi pozdě. Moje magie je uvězněna pod třemi zámky a bez klíčů nemohu pomoci závojové paní.“

„Kde jsou ty klíče?“ zeptala se odhodlaně dívka.

Elorian mávl rukou a před nimi se zjevila mapa, na ní tři zlaté tečky.

„Každý klíč je hlídán zkouškou. Jednu bude řešit tvé srdce, druhou tvá odvaha a třetí tvoje důvěra.“

Klárka neváhala. Vyrazila za prvním klíčem, který ležel u studánky zvané Zrcadlová. Když do ní nahlédla, viděla nejen sebe, ale i své strachy a chyby. Musela přijmout sama sebe se vším všudy, což bylo těžké, ale důležité. Jakmile tak učinila, mezi lekníny se objevil první klíč.

Druhý vedl do temné jeskyně, kde spala obrovská netopýří bestie. Klárka měla v kapse jen svíčku a zápalky. Když však vycítila dech netvora na krku, nerozplakala se ani neutekla – zpívala mu ukolébavku, kterou ji učila babička. Netvor zachrčel, ale pak se stočil do klubíčka a usnul. Klíč ležel pod jedním jeho křídlem.

Třetí zkouška byla nejzvláštnější. Klárka potkala dívku, která vypadala úplně stejně jako ona – bylo to její kouzelné zrcadlo. Měla jí předat třetí klíč, ale jen tehdy, pokud ji Klárka nechá jít cestu místo sebe. Musela důvěřovat, že vybere správně. Klárka zavřela oči, a dovolila dívce klíč zvednout. Ta se usmála a oba splynuly v jednu.

S klíči se Klárka vrátila k větrnému mlýnu. Elorian rozepnul tři zámky svým kouzelným hlasem – a světlo, které z něj vytrysklo, osvětlilo nebe nad celým krajem. Kouzelník se narovnal, jeho síla se vrátila, a rozhodl se, že Klárce pomůže splnit poslední úkol: vysvobodit závojovou ženu.

Vrátili se na hřbitov – který teď ale pulzoval kouzelnou energií. Květiny rostly i na kamenech, z fontány tryskala perleťová voda a na stromech zpívali ptáci, jaké nikdo z nich dosud neviděl.

„A teď… zázrak,“ prohlásila Strážkyně, která čekala u karmínového oltáře. Elorian předal Klárce hůl s křišťálovým koncem.

„Promluv svoje přání,“ řekl jí, „ale takové, které není jen pro tebe.“

Klárka zavřela oči a řekla:

„Přeji si, aby svět nezapomínal na kouzla v srdcích – aby každý, kdo má odvahu hledat, našel zázrak ve svém životě.“

Záblesk světla zastínil i měsíc. Hřbitov se rozzářil a závoj sestoupil ze Strážkyně k zemi. Zpod látky vyšla krásná žena s vlasy jako z hedvábí, usmála se a proměnila se v tisíce jisker, které poletovaly po nebi jako hvězdy.

Elorian položil ruku Klárce na rameno.

„Vykonala jsi víc, než kdo jiný mohl. Ten závoj teď chrání všechny zázraky světa. A ty jsi jejich Strážkyní.“

Od toho dne byl hřbitov místem, kam lidé přicházeli nejen vzpomínat, ale i hledat naději. Klárka vyrostla, ale nikdy nezapomněla na vůni modrého kosatce, hukot mlýna ve větru, a zázrak, který začal jednou zvědavostí.