Kdysi dávno, v krajině mezi zlatým polem a stříbrnými lesy, stála malá včelí vesnička jménem Hruškovec. Ačkoliv se jmenovala podle ovoce, které vonělo po celé krajině, nikde jinde na světě nerostly tak zvláštní hrušky jako právě zde. Byly zlatavé, šťavnaté a kdo je jedl, na chvíli se cítil šťastný a plný naděje.

Uprostřed vesnice stál starobylý strom – stařenka Hruška. Byla větší než všechny ostatní stromy, její větve se klikatily jako potůčky, a její plody zářily jako slunce po dešti. Lidé věřili, že strom má duši a že jeho hrušky mají kouzelnou moc. Každý rok, když dozrály, se pořádala slavnost – Den Zlaté Hrušky – při které se lidé scházeli, zpívali, tančili a děkovali stromu za dary.

Na kraji Hruškovce bydlela malá holčička jménem Maruška. Měla kudrnaté vlasy jako ovčí vlna a oči modré jako nebe bez mráčků. Maruška byla vždy veselá a nápaditá. Bydlela s babičkou a měla nejlepší kamarádku – kozí slečnu Rozárku. Rozárka byla bílá koza s chytrýma očima a tvrdohlavou hlavou, ale Maruška ji milovala nade vše a často jí zpívala písničky, když pasly spolu na kopci květiny.

Jednoho dne, právě když Den Zlaté Hrušky měl nastat, se stalo něco hrozného. Když lidé ráno přišli ke stromu, zjistili, že všechny zralé hrušky zmizely. Po celé zemi nebyl jediný plod. Větve byly oholeny a kolem kmeně někdo vyšlapal hluboké stopy. Vesničané byli v šoku.

Starosta vesnice, pan Lněnička, svolal radu. „To je dílo loupežníků!“ prohlásil. „Už dlouho jsme slyšeli, že v horách na severu se usadil tlupa zloduchů, kteří kradou, co se dá. Ale abych pravdu řekl, nikdy jsem nevěřil, že by si troufli až sem.“

Maruška stála opodál a hladila Rozárce uši. „Já ty hrušky přinesu zpátky,“ zašeptala si. A jakmile skončila rada a lidé se rozešli domů, vyklouzla nenápadně z vesnice, Rozárku v patách.

Putovaly celý den, kolem potůčků, přes pole a až k okraji stříbrného lesa. Vtom se před nimi objevila zvláštní bytost – víla s křídly jako z motýlího hedvábí.

„Kam kráčíš, děvče?“ zeptala se jemným hlasem, který zněl jako šepot listí.

„Loupežníci ukradli naše hrušky a já je jdu získat zpátky,“ odpověděla Maruška. „Bez nich nebude slavnost a strom zeslábne.“

Víla se usmála a kývla. „Odvaha je silná, ale křídla ti dají naději. Pojď blíž.“

Když Maruška přistoupila, víla jí pohladila po čele a šeptla kouzlo, které znělo jako vánek nad řekou. Najednou Maruška ucítila teplý závan po zádech, a když se podívala přes rameno, nestačila se divit – měla křídla! Ne ledajaká, ale třpytivá, zlatá jako hruškové plody.

„Budou tě chránit a pomohou ti, když budeš v nouzi. Ale pamatuj – kouzlo trvá jen tři dny a tři noci.“

Maruška poděkovala, objala Rozárku a obě s novou silou pokračovaly cestou směrem k horám.

Hory byly chladné a zamlžené. Odtud vílina pomoc nestačila a děvče tušilo, že bude muset použít nejen křídla, ale i rozum. Jak stoupaly výš, narazily na malého vrabce, který plakal na větvi.

„Co se děje?“ zeptala se Maruška jemně.

„Loupežníci mi zničili hnízdo, házeli po mně kameny,“ švitořil smutně ptáček. „Ale vím, kde bydlí. Ukážu ti to, když pomůžeš i mně.“

Maruška se rozhlédla a pomocí svého kouzla z větví a peří, které vypadlo ptáčkovi z ocásku, postavila nové hnízdo. „Tak, ať je ti v něm fajn,“ usmála se.

Ptáček radostně zaštěbetal a zamával křídly. „Pojďte za mnou!“

Vedl je klikatými cestičkami, až dorazili k jeskyni ukryté za vodopádem. Tam seděli loupežníci – silní, zarostlí muži se suknicemi z medvědí kůže a vousy splétanými do copánků. Uprostřed jeskyně stál velký sud a v něm – všechny hrušky! Jeden z loupežníků ležel s nafouklým břichem a sténal.

„Neměli jsme jich sníst tolik!“ kňučel.

Maruška vytáhla Rozárku a zašeptala: „Teď tě potřebuji, kamarádko.“

Rozárka statečně přikývla a rozběhla se přímo proti loupežníkům. Mlela nohama, mečela tak silně, že se jeskyně otřásala. Muži vyskočili, vyděšení, myslíce, že přišla nějaká horská bestie.

„Utíkej, Maruško!“ křikla Rozárka.

Maruška vzlétla na křídlech, přistála u sudu a začala rychle sypat hrušky do svého kouzelného vaku, který jí dala víla cestou. Byl kouzelný, protože vsechny hrušky, i když jich bylo stovky, se do něj vešly.

Když loupežníci zjistili, že na ně zaútočila jen jedna tvrdohlavá koza, propukli v smích a pokusili se Marušku chytit. Ale dívka se v okamžiku vznesla do výšky a s Rozárkou, která jí kvapně běžela za patami, unikly zpět do lesa.

Běžely a letěly celé odpoledne, až se slunce sklánělo k západu a v dálce se začaly rýsovat střechy Hruškovce.

Když dorazily do vesnice, lidé slavili jen vlažně, bez hrušek nebyla slavnost opravdová. Ale pak si všimli třpytu na obloze. Maruščina křídla tančila v posledních paprscích.

Když přistála, otevřela vak a začaly z něj padat hrušky – jedna za druhou, jako by z něj proudil zlatý déšť. Lidé plácli smíchem a radostí, objímali ji, děkovali a chválili odvážnou kozu Rozárku.

A tak se nakonec slavnost konala, krásnější než kdy dřív. Hruškový strom opět zářil a plodil, a vesnice si zapamatovala, že někdy je třeba nejen kouzla, ale i odvahy, přátelství a věrnosti.

Víla se ještě jednou objevila a poděkovala Marušce. „Kdykoli budeš mít pocit, že nemůžeš dál, vzpomeň si, že v tobě stále zůstává zlaté světlo. A Rozárce – ta má odvahu lva,“ řekla a zmizela v třpytivých paprscích.

Z Marušky se stala hrdinka a Rozárka už nikdy nechtěla jíst obyčejné seno – dostávala tu nejšťavnatější hrušku každý večer. A kdo ví – možná, že v těch křídlech, která zmizela, zůstalo něco i v jejím srdci.