V hustém lese za sedmerými kopci, kde ptáci zpívají písně, které nikdo jiný než víly nerozumí, stávala starobylá věžička. Byla postavena ze šedého kamene a pokryta stříbrným mechovým porostem, jenž se leskl jako kapky rosy při měsíčním světle. Říkalo se, že věžička je opuštěná, ale moudré sovy, které kolem ní v noci kroužily, dobře věděly, že tomu tak není.

V té věžičce žil jeden podivínský skřet jménem Plvoň. Nebyl zlý, ale byl sám. Lidé se mu vyhýbali, protože se mluvilo, že chrání poklad vyrobený z čistého stříbra a že jeho hlas umí přivolat mraky a bouři. Pravda byla ale jiná — Plvoň byl umělec. Každý večer tesal do stříbrných plátů tvary křídel, protože toužil jednoho dne vzlétnout a podívat se, co leží za lesem.

V jedné vesnici poblíž, na úpatí hor, žil chlapec jménem Šimon. Byl to dobrý, šikovný hoch, který rád pomáhal druhým a měl srdce plné odvahy. Jeho otec byl kovář a učil ho tvarovat kov jako měkké těsto. Jednou v noci, když Šimon pomáhal v kovárně, zaťukal na okenici starý havran. Nesl se sebou poskládaný list pokrytý stříbrným prachem. Stálo na něm:

*“Pomoc potřebují ti, kdo neviděni žijí. Věžička čeká. Když najdeš odvahu, přines světlo tam, kde křídla touží.“*

Šimon si v duchu řekl, že se ráno vydá na cestu. Připravil si batoh, vzal si kladivo po otci a také malé kovadélko, které vždy nosil pro štěstí. Neřekl nikomu kam míří, jen svému psovi Bublovi, který se s ním samozřejmě vydal.

Cesta do hlubokého lesa nebyla snadná. Stromy byly tak husté, že nebe skoro nešlo vidět. Ale vždy, když si Šimon nebyl jistý cestou, někde nahoře zakrákal havran a ukázal mu směr. Po dvou dnech cesty konečně spatřili věžičku. Vypadala skoro jako část krajiny — zarostlá, stará a záhadná.

Přiblížili se a kolem se rozhostilo ticho. Šimon se opatrně přiblížil ke dveřím a zaklepal. Dveře se samy pootevřely a nebylo nikoho vidět. Uvnitř byla místnost plná nádherných křídel — některá malinká, jiná velká a lesklá jako měsíční zář. Uprostřed seděl Plvoň a brečel. V rukou držel pár stříbrných křídel, které se odlamovaly.

„Kdo jsi?“ zeptal se skřet, když spatřil Šimona.

„Jmenuju se Šimon,“ odpověděl chlapec a vstoupil dovnitř. „Přišel jsem pomoci. Viděl jsem zprávu od havrana.“

Plvoň si utřel oči a kývl. Vyprávěl mu, že kdysi před dávnými časy žili skřeti jako on spolu s lidmi, ale pak přišla válka a nedůvěra. Schoval se do věžičky a snil o tom, že jednou sestaví křídla, která ho přenesou za hory do kraje, kde možná skřeti ještě žijí. Jenže časem stříbro v jeho rukou ztrácelo sílu. Potřeboval pomoc člověka, který umí kov proměnit v krásu. A právě proto zavolal havrana.

Šimon si s povzdechem prohlédl rozpadající se křídla. Pak si vyhrnul rukávy a dal se do práce. Celé dny a noci spolu s Plvoněm kovali, tavili a tvarovali. Ukázalo se, že skřet má dobré nápady a Šimon šikovné ruce. Mezi nimi se brzy zrodilo přátelství.

Bubla zatím venku hlídal, vařil čaj z lesních bylin a občas přinesl čerstvé houby. Každý den přinesl jinou květinu, kterou Šimon daroval Plvoňovi — a ten si je sušil a věšel do místnosti, aby věžičce dodávaly vůni světa venku.

Po několika týdnech bylo hotovo. Křídla z čistého stříbra se leskla a vibrovala kouzlem. Plvoň si je připnul na záda a poskočil. Nejprve si myslel, že se to nepodařilo, ale pak se odrazil a najednou se zvedl nad zem. Vznášel se! Jásal, že jeho sen se naplnil.

Ale v tu chvíli se ozval zvuk jako šepot větru. Ze stínů lesa vystoupila stvůra — starý závistivý had jménem Vildrik, jenž dávno ztratil schopnost létat, protože kdysi sám měl křídla, která zahodil ze zlosti. Vildrik nechtěl nikoho jiného vidět létat a rozhodl se křídla ukrást.

„Ty je mít nebudeš!“ zasyčel, zvedl hlavu a vypustil oblak černého dýmu.

Plvoň křídla schoval za záda, ale Vildrik se už řítil. Šimon bez rozmýšlení popadl své kladivo a skočil mezi hada a skřeta. Zasáhl hada do hlavy a ten se svalil zpět do stínů s výkřikem. Les se zatřásl a vše ztichlo.

Plvoň se třásl, ale podíval se na Šimona a řekl: „Nevím, čím jsem si tě zasloužil, ale díky tobě opět věřím v dobro.“

Dalšího rána se s těžkým srdcem připravil na odlet. „Musím najít ostatní. Ale jedno vím jistě — nejsem už sám. Mám přítele.“

Rozepjal stříbrná křídla, která zaleskla jako rybí šupiny ve slunci, a vznesl se. Bublu a Šimona obletěl na rozloučenou a zmizel v dálce.

Šimon se vrátil domů, kde ho lidé nepoznávali. Vyprávěl však příběh o skřetovi, přátelství a křídel ze stříbra tak krásně, že vesničané nakonec změnili názor na les a to, co v něm žije.

Od té doby, kdo šel večer lesem, mohl občas zahlédnout v dálce stříbrný záblesk na obloze a slyšel smích, jako zvonění stříbrného větru. A Šimon? Ten učil děti tvarovat kov nejen rukama, ale i srdcem — aby jejich sny mohly jednou vzlétnout stejně jako křídla v té staré věžičce.