Byla jednou jedna malá vesnička obklopená bujnými lesy plnými zeleného listí. Lidé z této vesnice se každý večer scházeli u ohně a poslouchali příběhy z minulosti, které se předávaly z generace na generaci.

Jednoho dne postihla vesnici hrozná sucho a lesy začaly uvadat. Stromy ztrácely listí a země se stala suchá a prachem. Lidé byli zoufalí, protože se báli, že ohně v jejich osadě zhasnou a vesnice zahalí temnota.

Jedna stará žena jménem Alena se rozhodla vydat se do lesa, aby hledala zázrak, který by zachránil jejich vesnici. Procházela suchou a opuštěnou krajinou, až náhle narazila na malý pramen vody, který tekla zpod kamene. Když se k němu přiblížila, zaznamenala slabé šepotání a zjistila, že pramen je obýván lesem.

„Proč pláčeš, lesu můj?“ zeptala se Alena s lítostí v hlase.

„Pláču kvůli suše, která nás všechny trápí. Bez vody a života nemůžeme existovat,“ odpověděl les.

Alena se rozhodla pomoci lesu a přinesla mu vodu ze své džbánku. Když voda napojila zemi kolem pramene, začaly se objevovat první zelené výhonky a listí na stromech se opět rozzářilo. Les se začal probouzet k novému životu.

Když se Alena vrátila do vesnice a vyprávěla ostatním o zázraku, který se stala, lidé se rozhodli, že budou pečovat o les a chránit ho před nebezpečím. Oheň u ohně začal zářit jasněji než kdy předtím a vesničané se přestali bát temnoty.

A tak díky statečnosti a obětavosti Aleny se vesnice dostala z krize a zázrak listí, ohně a vody zachránil nejen les, ale i srdce lidí, kteří se naučili vážit si přírody a vzájemné pomoci.