Za devíti lesy, sedmi řekami a jednou křivolakou silnicí stála kdysi malá vesnice jménem Lipovany. Byla to malebná obec plná červených střech, vonících jabloní a lidí s dobrotivým srdcem. Vesnice byla známá svou vysokou věžičkou, která stála na vrcholu kopce a dohlížela na celou krajinu jako hlídač z dávných dob. Ve věžičce prý sídlilo staré kouzlo, ale nikdo si už nepamatoval, co to přesně bylo. Místní děti si o něm šeptaly v noci pod peřinami a bály se jít k věžičce blízko, protože se říkalo, že za měsíčních nocí tam obchází drak.
Mezitím v domku na kraji lesa žila holčička jménem Anička. Nebyla obyčejná, ale ani o tom nevěděla. Každé ráno sbírala v lese větvičky na podpal, zpívala si přitom písničky a zdravila zvířátka, jako by jim rozuměla. A možná rozuměla. Jednoho dne našla mezi starými větvemi jednu zvláštní. Byla tenká a zahnutá, ale leskla se jako stříbro, i když bylo pod mrakem. Když se jí dotkla, větvička jemně zašuměla – ne větrem, ale jako by v ní něco dýchalo. Anička ji zvedla a ucítila teplý vánek, i když byl podzimní den chladný.
„Ty jsi ale divná větvička,“ řekla a schovala si ji za opasek. V tu chvíli se k ní z křoví přikradl malý zajíček a pak jiný, ale s modrým proužkem na uchu. Anička se usmála, poklekla k nim a řekla jen: „Nechci vám ublížit.“ Zajíček s modrým proužkem se na ni dlouho díval a pak povyskočil.
„Sleduj mě,“ kňourl náhle lidským hlasem. Anička ztuhla, ale větvička u jejího pasu se jemně zatřásla, jako že je to v pořádku.
„Ty… mluvíš?“ vydechla.
„Jestli chceš znát pravdu o kouzelném větru z věžičky, pojď za mnou. Čas se krátí!“
Anička chvíli stála nehnutě, ale pak si přehodila přes ramena svůj plášť, zabalila do šátku kus chleba se sýrem a vyrazila za zajícem.
Vedl ji přes neznámé stezky, hluboko do lesa, kam nikdy nedošla. Tam les houstl a večer pomalu přicházel. Stromy šuměly; listy se zvláštně skláněly, jako by se klaněly malé holčičce.
Konečně dorazili k paloučku, kde se tyčila prastará skála. Byla pokryta mechem a popínavým břečťanem. Uprostřed skály bylo kruhové jezero, zelené jako smaragd. Zajíček kývl ke středu.
„Tam spí strážce. Probudíš ho dotykem větvičky. Ale opatrně. Ne každá otázka snese odpověď.“
Anička váhavě přistoupila ke skále, vytáhla kouzelnou větvičku a dotkla se hladiny vody. Ta se rozzářila modrou září a z jezera se vynořila obrovská hlava. Byla šupinatá, tmavě zelená, a její oči byly hluboké jako dva měsíce.
„Kdo mě budí v čase stínu?“ zabručel drak, ale znělo to ne zlobně, spíše ospale.
„Já… jmenuji se Anička. Chci vědět, co se skrývá ve věžičce nad Lipovany a proč se říká, že tam chodíš.“
Drak dlouze zívl a roztáhl křídla tak široká, že zvedl lehký vítr i v korunách stromů.
„To není jen věžička. Uvnitř je ukryto poslední kouzlo světa. Strážím ho. Ale síla kouzla slábne. A s ní i já. Má moc žije jen tak dlouho, dokud se najde někdo s dobrem v srdci, kdo se nebojí obětí.“
Anička si sedla na kámen a přemýšlela. Větvička se jí chvěla v ruce a svítila jasněji než kdy dřív.
„Co mohu udělat?“ zeptala se.
„Musíš ji donést na vrchol věžičky, hned zítra při východu slunce. Tam najdeš starou lucernu. Vlož větvičku dovnitř a vyslov jméno, které ti šeptne sama.“
„Jak to myslíš, šeptne sama?“ ptala se zmateně Anička, ale drak už se pomalu vracel pod hladinu.
„Srdce vždy zná odpověď,“ zamumlal a zmizel.
Anička se rozloučila se zajícem, který jí ještě popřál štěstí a doporučil, ať se neohlíží zpět. Cestou zpět už byla tma, ale větvička jí svítila jako pochodeň. V lese ji zvířata doprovázela tiše, skoro slavnostně. Nikdo nepromluvil, ale každý věděl, že se děje něco důležitého.
Druhý den brzy ráno, ještě za tmy, vstoupala k věžičce. Byla postavená z kamene, stará a místy porostlá mechem. Dveře se otevřely, jako by je právě někdo odemkl. Uvnitř bylo ticho a prach, ale na kamenném stole stála lucerna. Malá, starodávná, řezbovaná. Anička vložila větvičku dovnitř. V tu chvíli se ozvalo tiché zašumění – jako když vítr projde listím – a v jejím srdci se ozvalo jedno slovo:
„Naděje.“
Vyslovila ho nahlas.
Jakmile jméno zaznělo, lucerna se rozzářila zlatým světlem, větvička v jejím nitru se proměnila v živý plamínek a světlo proniklo celým krajem. Z věžičky vyšlehl proud zlatého světla a rozlil se po celém okolí – lesy se zazelenaly, voda v řekách zjasnila, lidé v Lipovanech pocítili zvláštní lehkost srdce.
Drak, daleko odtud, se probudil a zvedl hlavu. I on ucítil, že kouzlo bylo oživeno. Zakroužil nad lesem, jednou, dvakrát, a pak se vydal na východ, kde měl staré přátele.
Ve vesnici si lidé všimli, že věžička už není tak temná. Někdy v noci z ní zazářilo měkké světlo. A děti už se nebály – běhaly po okolí, zpívaly a hrály si, a když se jich někdo zeptal, proč je kolem tolik radosti, řekly prostě:
„To Anička.“
Anička se ale nikdy moc nechlubila, co se stalo. Vrátila se do svého domku, sbírala dříví a občas si zpívala. Ale když někdo našel lesklou větvičku nebo zaslechl tajemné šeptání v korunách stromů, věděl, že kouzlo z věžičky zůstalo – díky jedné statečné holčičce, která měla dobré srdce a nebojácnou duši.