Za sedmero kopci a devatero loukami stálo kdysi malé království, kde se lidem žilo klidně a spokojeně. Uprostřed hlubokého lesa, kam se jen málokdo odvážil vydat, stála vysoká kamenná věž. Věž byla obrostlá šplhavým břečťanem, a její vrchol se ztrácel v mlhavém oparu, který se nikdy nerozpouštěl. Nikdo si už nepamatoval, kdo věž postavil ani proč, ale mezi lidmi kolovaly pověsti, že v ní žije zakletá princezna.
Snad každé dítě v království slyšelo vyprávění o krásné dívce se zlatým závojem, kterou čarodějnice uvěznila vysoko ve věži, protože měla hlas tak líbezný, že by dokázal uklidnit bouři a přimět zvířata v lese tančit.
V jedné vesničce na kraji lesa žila dívka jménem Hanička. Byla to sirota a vyrůstala u své tety, která pekla ten nejvoňavější perník široko daleko. Hanička tetě v pekárně pomáhala, nosila dříví do pece a ozdobovala perníčky bílou polevou tak šikovně, že lidé chodili přes celé království, jen aby ochutnali jejich sladké výtvory.
Jednoho večera, když v kamnech dohasínalo poslední dřevo a vítr si pohrával s okenicemi, zaslechla Hanička tiché zpívání. Zvuk přicházel odkudsi z lesa. Melodie byla tak krásná a smutná, že se Haničce sevřelo srdce.
„Já bych se tam nikdy neodvážila,“ špitla teta, když jí Hanička o písni vyprávěla. „Říká se, že ti, kdo se do věže vydali, se nikdy nevrátili.“
Ale přesto Hanička nemohla na ten zpěv přestat myslet. Každý večer se z lesa linula stejná píseň, a bylo v ní cosi naléhavého, jako by někdo prosil o pomoc. Nakonec napekla plný košík perníčků, zabalila si je do látkové šály a časně nad ránem se vydala na cestu.
Putovala hustým lesem, kudy cesta skoro nevedla. Cestička byla zarostlá a větve stromů se skláněly tak nízko, že jí občas i klobouk shodily. Ale stále slyšela ten zpěv, jako by ji písnička vedla. Tam, kde jiní lidé zabloudili, Haničku vedla písnička stále rovně.
K večeru dorazila na lesní mýtinu, a tam ji spatřila – kamennou věž porostlou břečťanem, obklopenou zářícím mechovým kruhem. Na jejím vrcholu, za úzkým oknem, zahlédla zlatý záblesk. Byl to závoj. V ten okamžik zpěv ustal.
Hanička zaklonila hlavu a zavolala: „Haló! Jsem Hanička z vesnice u lesa. Přinesla jsem perníčky!“
Zlatý závoj se znovu zavlnil a ozvalo se tiché: „Pomoz mi, prosím…“
Ale jak se dalo do věže vejít? Dveře byly zavřené, žádný žebřík ani schodiště nikde. Hanička se posadila na kámen, hledala cestu a přemýšlela. Večerní světlo se ztrácelo mezi stromy, a tak rozdělala oheň a nabídla skřítkům lesa, které z dřívějška znala, teplý perník. Když skřítci ochutnali sladké dobroty, rozzářili se radostí a podělili se s ní o tajemství.
„Na věži roste strom se stříbrnými větvemi,“ pověděli jí. „Jedna z větviček ti ukáže cestu dovnitř.“
A opravdu! Hanička se rozhlédla a spatřila, že z podstavce věže vyrůstá zakrslý stromek s podivně lesklými lístky. Jedna větvička se mírně třásla, i když vítr nefoukal. Hanička se jí dotkla, a v té chvíli břečťan ustoupil a na zdi se otevřel tajný vchod.
Odvážně vstoupila do věže. Uvnitř se vinulo točité schodiště, jehož schody byly z mědi a každičký z nich se lehce pod lampičkami lesknul. Hanička vystoupala až na samotný vrchol, kde našla dívku se zlatým závojem, sedící na parapetu a hledící smutně do světa.
„Jsem Liliana,“ představila se dívka tiše, „zaklela mě čarodějnice, protože jsem znala tajemství stromu s písní. Jen ten, kdo srdcem nezištný, sladkost v srdci nosí a s laskavostí přichází, mě může osvobodit.“
Hanička nevěděla, co si počít, ale pak vytáhla zástěru s perníčky. „Nesu ti dar. Moje teta vždycky říká, že sladkosti umí zjemnit i ten nejtvrdší osud.“
Liliana si vzala jeden perníček, přivoněla a zakousla se. V ten okamžik se věží rozezvučela píseň, břečťan opadl, okna se otevřela a zlatý závoj vzlétl jako motýl. Liliana se proměnila – vlasy jí zazářily jako ranní slunce a oči jí zářily jako čisté jezero.
„Zlomeno!“ zvolala. „Tvé srdce, Haničko, je silnější než všechny kouzla! Věž se rozplyne a já můžu konečně domů.“
A skutečně – věž se začala rozplývat v částečky světla, dokud na mýtině nezůstal jen kruh květin a tenký stříbrný strom.
Hanička se s Lilianou vrátila do vesnice. Lidé je vítali jako hrdinky, a Liliana se usídlila u tety v pekárně. Její zpěv přitahoval ptáky, slunce a lidi zdaleka, a jejich perník se stal proslulý jako nikdy předtím.
Když někdy slunce svítilo mezi stromy, byl na obloze k vidění zlatý pruh světla jako závoj. A potichu v lese prý občas zafouká píseň stromu, který kdysi ukazoval cestu dovnitř věže…
A kdo ví? Možná že stříbrné větvičky dodnes ukazují cestu těm, kdo přicházejí s otevřeným srdcem a košíkem voňavého perníku.