**O kouzelnici Amaryllis, čaroději Cedrikovi a květu přání**
Za sedmero horami a devatero lesy stála malá vesnička jménem Zelenodol. Na první pohled obyčejná vesnička, ale pověst říkala, že v jejím okolí kdysi rostl kouzelný květ, který uměl splnit jediné přání. Nikdo však nevěděl, kde přesně jej hledat.
V této vesničce žila mladá kouzelnice Amaryllis. Měla zlaté vlasy, které zářily jako slunce, a oči modré jako letní nebe. Amaryllis byla laskavá a ráda pomáhala vesničanům se vším, co potřebovali – od uzdravování nemocných po kouzla, která jim usnadňovala práci na polích. Jediné, co jí scházelo, byla společnost. Ačkoliv ji vesničané obdivovali, mnohdy se jí báli, protože byla jiná.
Jednoho dne se do vesničky přistěhoval starý čaroděj Cedrik. Měl dlouhý plášť posetý hvězdami a hůl, která svítila jemným zlatým světlem. Cedrik byl moudrý, ale trochu mrzutý. Nikdo nevěděl proč. Vyprávělo se, že kdysi ztratil něco velmi cenného, ale nikdo netušil, co to bylo.
Amaryllis cítila, že by se s ním měla seznámit. Jednoho večera se odvážila zaklepat na dveře jeho chaloupky. „Dobrý večer, pane Cedriku,“ začala nesměle. „Jsem Amaryllis, kouzelnice z naší vesnice. Myslela jsem, že bychom si mohli popovídat.“
Cedrik chvíli mlčel, ale nakonec ji pozval dál. Seděli u ohně a povídali si. Amaryllis zjistila, že Cedrik je sice trochu bručoun, ale má dobré srdce. Naopak Cedrik si uvědomil, že Amaryllis je nejen laskavá, ale i velmi odvážná a zvídavá. Brzy se z nich stali přátelé.
Jednoho dne Amaryllis Cedrikovi pověděla o legendě o kouzelném květu přání. „Vždycky mě zajímalo, jestli je to jen pohádka, nebo jestli ten květ opravdu existuje,“ řekla zasněně. Cedrik se zamyslel. „Květ přání není jen legenda. Já ho kdysi viděl na vlastní oči,“ přiznal tiše.
Amaryllis údivem otevřela pusu. „Ty jsi ho viděl? Kde?“
Cedrik si povzdechl. „Před mnoha lety jsem ho našel v hlubokém lese za horami. Ale květ přání není jen tak obyčejný. Splní jediné přání, ale to musí být opravdu čisté a nezištné. Když jsem ho našel, byl jsem mladý a chtěl jsem moc a bohatství. Květ se přede mnou zavřel a zmizel. Od té doby jsem ho už nikdy nenašel.“
Amaryllis se zamyslela. „Cedriku, co kdybychom ho spolu zkusili najít? Mohli bychom ho využít k něčemu dobrému. Třeba k tomu, aby se v naší vesnici už nikdy nikdo nemusel trápit.“
Cedrik se nejprve zdráhal, ale nakonec souhlasil. A tak se vydali na dobrodružnou cestu. Překročili hory, prošli temnými lesy a překonali hluboké řeky. Cestou potkávali různé bytosti – mluvicí sovy, plaché víly a dokonce i zlobry. Vždycky si však dokázali poradit.
Jednoho dne dorazili na mýtinu uprostřed lesa. Byla tam tichá, až magická atmosféra. Uprostřed mýtiny stál květ s okvětními lístky, které zářily jako hvězdy. Amaryllis cítila, že našli to, co hledali.
„To je on,“ zašeptal Cedrik. „Květ přání.“
Amaryllis přistoupila blíž. „Květe přání,“ řekla jemně, „přišli jsme k tobě s čistým úmyslem. Přeji si, aby naše vesnice byla navždy šťastná a aby každý, kdo v ní žije, našel své místo na světě.“
Květ se na chvíli rozzářil ještě více a pak začal pomalu mizet. Amaryllis a Cedrik cítili, jak se kolem nich šíří zvláštní teplo. Když se vrátili do Zelenodolu, vesničané je vítali s úsměvy na tvářích. Pole byly úrodné, nemocní se uzdravili a všichni se cítili šťastní a spokojení.
Ale to nebylo všechno. Cedrik si uvědomil, že jeho ztráta, která ho tolik trápila, byla vlastně samota. Díky Amaryllis si našel opravdovou přítelkyni, a ona zase našla někoho, kdo ji chápal a s kým mohla sdílet radost i starosti.
A tak oba zůstali v Zelenodolu, kde žili šťastně a pomáhali všem, kdo to potřebovali. Květ přání už možná zmizel, ale jeho kouzlo zůstalo v jejich srdcích navždy.
**Konec.**