Za sedmero horami a devatero lesy stál zámek, jehož zdi byly celé z ledu. Říkalo se mu Ledový zámek a byl tak krásný, že se jeho lesk odrážel až na noční obloze. V tom zámku žila princezna jménem Lilia. Měla oči jako dvě modré hvězdy a vlasy bělostné jako sníh. Lilia ale nebyla obyčejná princezna – měla dar rozumět přírodě. Když promluvila ke stromům, větve se skláněly, když zpívala ptákům, létali kolem ní v radostných kruzích. Ale nejvíce ze všeho milovala květy.
Jednoho dne se Lilia procházela zahradou za zámkem, kde i v nejkrutější zimě rostly květiny. Zahrada byla plná kouzelných rostlin, které nikdy neuvadly, ale uprostřed zahrady stál jeden květ, který byl jiný než ostatní. Byl to ledový květ, jehož okvětní lístky zářily jako drahokamy. Říkalo se, že květ má moc přinášet světlo do nejtemnějších koutů světa, ale také že ho hlídá mocné kouzlo. Nikdo se ho neodvážil dotknout.
Jednoho chladného rána se v zámku objevila podivná záře. Lilia se probudila a zjistila, že světlo přichází z jejího pokoje. Uprostřed místnosti stála stará lampa, která tam předtím nebyla. Byla zlatá a na jejím skle byly vyryté podivné runy. Jakmile se Lilia přiblížila, lampa začala tiše promlouvat. „Princezno Lilio, budu tvým průvodcem. Musíš vykonat důležitý úkol.“
Lilia byla překvapená, ale nebála se. „Jaký úkol myslíš?“ zeptala se.
„Ledový květ je v nebezpečí,“ řekla lampa. „Zlá čarodějnice Frostara se chystá ukrást jeho sílu. Pokud květ zmizí, zima pohltí celý svět a nikdy neskončí. Musíš ho ochránit.“
Princezna neváhala. Oblékla si plášť z bílého sametu a vydala se do zahrady. Když přišla k ledovému květu, všimla si, že kolem něj poletují stříbrné vločky. Najednou se ozval hluboký hlas. „Kdo se odvažuje přiblížit k mému květu?“
Z mlhy se vynořil jednorožec. Měl srst zářící jako měsíc a oči plné moudrosti. „Jsem Strážce tohoto květu,“ řekl. „Co tu hledáš, princezno?“
Lilia mu vše vysvětlila – o lampě, o čarodějnici Frostare i o nebezpečí, které hrozí. Jednorožec ji chvíli pozoroval, jako by se rozhodoval, zda jí může důvěřovat. Nakonec přikývl. „Dobře, pomohu ti. Ale cesta nebude snadná. Frostara má svůj hrad na vrcholu Ledových hor, kde vládne nejkrutější chlad. Musíme vyrazit hned.“
Lilia nasedla na jednorožce a společně se vydali na cestu. Lampa je vedla a ukazovala jim správný směr. Cestou museli překonat mnohá nebezpečí – brodili se hlubokým sněhem, čelili ledovým vichrům a dokonce narazili na smečku sněžných vlků. Jednorožec však vždy věděl, jak je ochránit, a Lilia mu věřila.
Když konečně dorazili k Ledovým horám, spatřili Frostarin hrad. Byl temný a zlověstný, jako by ho pohltila sama noc. Lampa je varovala: „Frostara má mocné kouzlo, ale její síla pochází z temnoty. Musíte přinést světlo, aby byla poražena.“
Lilia se zamyslela. Co by mohlo přinést světlo do tak temného místa? Najednou si vzpomněla na ledový květ. „Musíme použít jeho světlo,“ řekla jednorožci. Ten přikývl a vykročil směrem k hradu.
Uvnitř hradu byla tma tak hustá, že nebylo vidět na krok. Lilia sevřela lampu a tiše se modlila, aby je Frostara neobjevila dříve, než budou připraveni. Konečně dorazili do trůnního sálu, kde seděla čarodějnice. Měla dlouhé stříbrné vlasy a oči jako kusy ledu. Když spatřila Lilii, zasmála se. „Takže jsi přišla? Myslela sis, že mě můžeš porazit?“ zasyčela.
Lilia se však nenechala zastrašit. Vytáhla ledový květ, který schovávala pod pláštěm, a jeho světlo zaplavilo místnost. Frostara vykřikla a pokusila se utéct, ale světlo ji obklopilo a její temná magie začala mizet. Nakonec se rozplynula jako stín za úsvitu.
Když bylo po všem, lampa tiše promluvila. „Princezno, dokázala jsi to. Svět je zase v bezpečí.“ Lilia se usmála a poděkovala jednorožci za jeho pomoc. Společně se vrátili zpět do Ledového zámku, kde ledový květ znovu zasadil své kořeny do zahrady. Od té doby jeho světlo zářilo ještě jasněji a zima už nikdy neohrozila svět.
A tak Lilia, jednorožec a jejich přátelé žili šťastně v království, kde dobro vždy zvítězilo nad zlem.