V hlubokém srdci rozlehlého lesa, kde se stromy tyčily k nebi a jejich větve tvořily spletité baldachýny, žilo kdysi dávno malé společenství zvířat. Les byl kouzelný a plný tajemství. Říkalo se, že jeho srdce střeží prastarý pramen, který dává lesu život a jeho obyvatelům sílu a zdraví. Ale tento pramen střežila mocná bytost, známá jako Lesní královna.

Lesní královna byla moudrá a dobrotivá, ale také velmi přísná. Vládla lesu spravedlivě, avšak nedovolila nikomu přiblížit se k prameni, aby jej nevyužil pro sobecké účely. O prameni kolovaly legendy, že jeho voda dokáže splnit každé přání. A právě tato pověst přivedla do lesa člověka.

Jednoho dne do lesa vstoupil mladý dřevorubec jménem Matěj. Nebyl zlý, ale byl chudý a unavený životem v bídě. Slyšel o prameni a věřil, že by mu mohl splnit přání žít v hojnosti. „Když najdu pramen, budu bohatý a už nikdy nebudu muset těžce pracovat,“ říkal si.

Les však nebyl obyčejný. Byl živý a cítil každého cizince, který do něj vstoupil s nečistými úmysly. Matěj kráčel hustým porostem a nevšiml si, že ho po celou dobu sleduje pár zářivých očí. Lesní královna o jeho přítomnosti věděla už od prvního kroku a rozhodla se ho vyzkoušet.

Když Matěj dorazil na mýtinu, kde stála stará lípa, objevil pod ní malého zajíčka, který měl zraněnou nohu. Zajíček žalostně kňoural a snažil se dostat zpět do nory. Matěj se na něj chvíli díval a nakonec si povzdechl: „No dobrá, pomůžu ti.“ Sehnul se, jemně zajíčka zvedl a odnesl ho k jeho noře, kde mu nohu obvázal kouskem svého šátku. Zajíček na něj pohlédl svýma velkýma očima, jako by mu chtěl poděkovat, a zmizel v trávě.

Matěj pokračoval lesem dál. Po čase narazil na starého vlka, který se zamotal do trní. Vlk se na něj díval podezíravě, ale neútočil. Matěj chvíli váhal, měl strach, ale něco v něm mu říkalo, že by měl pomoct. Po několika minutách sebral odvahu, sundal si rukavice a opatrně začal vlka vyprošťovat. Vlk se po chvíli osvobodil, zavrčel, ale neublížil mu. Jen se na něj podíval moudrým pohledem a zmizel mezi stromy.

Když se Matěj dostal blíže k srdci lesa, narazil na třetí překážku. Uprostřed cesty stál obrovský dub, jehož větve byly tak husté, že zakrývaly slunce. Kolem dubu se vinuly liány, které tvořily jakýsi živý plot. Matěj se pokusil projít, ale liány se kolem něj začaly stahovat. Tu se před ním zjevila Lesní královna. Měla na sobě šaty z listí a ve vlasech jí zářily květy. Její oči byly hluboké jako lesní tůně a hlas zněl jako šepot větru mezi stromy.

„Co hledáš v mém lese, člověče?“ zeptala se ho přísně.

Matěj se jí nebál. Uctivě se uklonil a odpověděl: „Slyšel jsem o kouzelném prameni, který dokáže splnit přání. Přišel jsem, abych jej našel a požádal o lepší život.“

Lesní královna si ho dlouze prohlížela. „Tvá cesta sem byla zkouškou. Pomohl jsi zraněnému zajíčkovi, osvobodil jsi vlka z trní, a přesto hledáš pramen jen pro sebe?“ zeptala se ho.

Matěj sklopil hlavu. „Nejsem zlý člověk, ale jsem unavený z toho, jak těžký je můj život. Chtěl jsem jen trochu štěstí.“

Lesní královna se usmála. „Štěstí nelze nalézt v kouzlech, ale v srdci. Přesto jsi ukázal, že máš laskavé srdce. Jako odměnu ti ukážu tajemství pramene, ale musíš mi slíbit, že jej nebudeš zneužívat.“

Matěj přikývl. Lesní královna mávla rukou a před ním se otevřela cesta. Na jejím konci stál pramen, ze kterého vyvěrala křišťálově čistá voda. Matěj k němu přistoupil a napil se. V tu chvíli pocítil zvláštní klid a radost. Uvědomil si, že všechno, co opravdu potřebuje, už má – zdraví, sílu a schopnost pomáhat ostatním.

„Tvé srdce prošlo zkouškou,“ řekla Lesní královna. „Nyní se můžeš vrátit domů jako lepší člověk.“

Matěj poděkoval a vydal se zpátky. Když opustil les, uvědomil si, že jeho život se sice nezměnil, ale on sám se cítil jiný. Byl vděčný za to, co má, a rozhodl se pomáhat ostatním. A právě v tom našel své skutečné štěstí.