Za lesem hlubokým, kde se meze ztrácejí v mlze a stromy šeptají tajemství starší než člověk sám, ležela malá dřevěná chaloupka. V té chaloupce žila vědma jménem Velenka. Měla vlasy stříbrné jako měsíční svit a oči zelené, jako mech na pařezech po dešti. Velenka uměla mluvit se zvířaty, znala každou bylinku v lese a uměla s nimi léčit smutky i bolest.
Velenka nebyla zlá čarodějnice, jak si někteří lidé mysleli. Byla moudrá a laskavá. Občas jí do chalupy zavítaly děti z vesnice pod kopcem. Většinou, když je píchla vosa, zabořily trny do nohou, nebo se chtěly dozvědět, co jim šeptá les, když prší. Velenka jim vařila čaj z meduňky a mateřídoušky a vyprávěla pohádky o stvořeních, která žijí mezi stromy.
Jednoho rána, když se rosa ještě leskla na pavučinách a les voněl jako med, zaklepala na její dveře holčička jménem Anička. Měla oči hnědé jako kaštany a copánek spletený zlatavou stuhou.
„Velenko, pomoc!“ vydechla udýchaně a v ruce svírala pecen chleba zabalený v lněné utěrce.
„Co se stalo, děvčátko?“ zeptala se vědma a pustila ji dovnitř.
„Maminka onemocněla. Má horečku, nemůže vstát z postele a celý dům je tichý. Tatínek šel do města pro doktora, ale do večera se nevrátí. A já… já nevím, co mám dělat. Jen jsem upekla chléb, aby měla něco teplého… ale nevím, jestli to pomůže.“
Velenka přikývla, vzala holčičku za ruku a vedla ji ke své knihovně, kde mezi stohy starých svazků našla jeden, který voněl sušeným bezem. Otevřela ho, zalistovala a ztišila hlas.
„Tvé mamince může pomoci jen zvláštní bylinka, která roste hluboko v lese. Jmenuje se hvězdice světlá. Ale pozor – kvete jen jeden jediný den v roce, dnes. Pokud ji do západu slunce přineseš, dokáže uvařit odvar, který zahání horečku a navrací sílu.“
Anička se zarazila. „Ale sama ji nenajdu. A když se ztratím? Nebo mě les zadrží?“
„Les neublíží tomu, kdo do něj vstoupí s čistým srdcem. A já ti pomohu – připravím ti medailonek z kořene slunovratu. Bude tě chránit před zlem a povede tě k bylině.“
A tak Velenka holčičce připnula na hruď malý medailonek, zamumlala kouzlo ochrany a do kapes jí vložila trochu sušené řepíku – „pro klid a jasnost,“ jak pravila.
Anička se vydala do lesa. Sluneční paprsky tančily mezi větvemi, ptáci zpívali a větřík voněl jitrocelem. Kráčela po pěšině, kterou nikdy dřív neviděla, ale pod nohama se jí sama pokládala tráva, jakoby ji les zval dál. Kopce, které by jindy byly strmé, dnes klesaly a cestičky mezi kapradinami se rozestupovaly jako závěsy v divadle.
Po chvíli došla k mýtince, kde seděla veliká žába se zlatou skvrnou na čele a hryzala konvalinkový stvol.
„Kam kráčíš, děvče?“ zeptala se žába s překvapivě laskavým hlasem.
„Hledám bylinku – hvězdici světlou,“ řekla Anička. „Má pomoci mojí mamince.“
Žába zamžourala. „Hmmm, to je vzácná rostlina. Roste pouze v Kořenovém kruhu, u prastarého dubu se sedmi větvemi. Ale cesta tam je skrytá očím lidským. Ledaže…“ a zadívala se na medailonek.
„Aha, kouzla Velenčina. Dobrá, prones slovo ‘šepot’ a následuj světlušky.“
„Šepot,“ řekla Anička a vtom se ozvalo tiché bzučení. Les potemněl jako při soumraku, ale kolem ní se rozsvítilo tisíce drobounkých světýlek, které tančily a tvořily cestu.
Kráčela za nimi dlouho. Ušla přes mechové pláně, přešla křišťálový potok, jehož voda hrála jako harfa, a nakonec stanula před obřím dubem. Měl sedm tlustých větví jako chapadla a u jeho kořenů rostla jediná květina – hvězdice světlá. Měla pět bílých okvětních lístků, každý se zářícími stříbrnými tečkami.
Aničku napadlo, že něco tak krásného snad ani nemůže utrhnout, ale pak si vzpomněla na maminku, jak leží v posteli s čelem planoucím horečkou, a bylinku jemně odtrhla. Vtom se země pod ní lehce zachvěla.
Ze stínu stromu vystoupil muž, celý pokrytý lišejníkem. Byl to lesní duch, strážce Kořenového kruhu.
„Utrhla jsi posvátnou rostlinu,“ pravil hlubokým hlasem, „jaký je tvůj úmysl?“
„Chci jen pomoci mamince,“ řekla tiše Anička a podala pecen chleba. „A přinesla jsem dar – vlastní chléb, abych zachovala rovnováhu.“
Duch vzal chléb, přivoněl k němu a usmál se.
„Tvá srdce je čisté. Nechť ti rostlina slouží. Les tě ochrání při cestě zpět.“
Záře světlušek se vrátila a Anička byla navedená zpět k chaloupce vědmy. Velenka už čekala, s kotlíkem nad ohněm a hrstí dalších bylinek.
Spolu uvařily odvar, jemně zlatý s vůní medu a jablíček. Anička jej pak opatrně donesla do vesnice a dal mamince napít. Ještě než padla noc, horečka ustoupila a maminka otevřela oči a usmála se.
Druhý den přišel tatínek a divil se, jak rychle se žena uzdravila. Když Anička vyprávěla o hvězdici světlé, duchovi lesa a světluškách, ani se nesmál – věděl, že les si vybírá, kdo smí slyšet jeho šepot.
Od té doby se každé jaro nosilo do lesa trochu čerstvého chleba jako dar a děti z vesnice se už nebály Velenky. Začali jí říkat Vědminka, což znělo mileji, a každé plné měsíční noci sedávaly na její zápraží a poslouchaly, jak jim šeptá tajemné příběhy z hlubin lesa. A Velenka se usmívala, hladila je po vlasech a v jejím úsměvu byl klid, jaký zná jen ten, kdo rozumí kouzlům listí a vůni bylinek.