Na okraji velikého čarovného lesa, kde se stromy nakláněly tak blízko k sobě, že ani nejmenší paprsek světla mezi ně nemohl proniknout, žila malá stará babička jménem Nela. Lidé z nedaleké vesnice říkali, že Nela umí mluvit se zvířaty, sbírá bylinky, které rostou jen jednou za sto let, a že každou noc spí pod zářící korunou Měsíčního stromu – stromu tak kouzelného, že se na něj směl podívat jen ten, jehož srdce bylo čisté.
Jedné chladné noci, kdy měsíc zářil nad lesem jako stříbrná kolébka zavěšená na nebi, se v hlubinách lesa něco změnilo. Lesem se nesl nový pach, ostrý a chladný. Ze stínu vykročila postava – byla to ještěrka, ale ne obyčejná. Její kůže byla tmavší než noc, její oči svítily zelenavým světlem a všude, kam vkročila, země chřadla.
Říkalo se jí Zelený Stín. Nebyla to obyčejná bytost. Byla kdysi ochránkyní lesa, ale její srdce potemnělo, když ji ostatní tvorové vyhnali za zlý skutek – jednoho dne ukradla tajemný krystal měsíční síly a snažila se ovládnout vše živé. Ale krystal jí propálil tlapky, rozpraskal její duši a na dlouhá léta zmizela v zapomenutí.
Teď se ale vrátila.
Když Nela tu noc seděla u ohně, ve větvích nad jejím domkem se slabě zachvělo světlo Měsíčního stromu. Bylo jiné než obvykle – bledé jako mléko a sotva znatelné. Nela zvedla hlavu a zamračila se. Ten strom nikdy nezhasínal. Věděla, že se blíží něco zlého.
Ráno se vydala k Měsíčnímu stromu. Jeho listy visely svěšené a bez lesku, a pod kůrou stromu šla cítit chlad. Nela položila dlaň na kmen a spatřila vizi – ještěrku s očima jako smaragdy, kráčející po spálené půdě. Krystal měsícového světla visel na jejím krku.
„Zelený Stín,“ zašeptala Nela.
Zůstávalo jen málo času.
Rozhodla se najít pomoc. Věděla, že nemůže čelit Zelenému Stínu sama. Vydala se tedy na cestu hluboko do lesa za starou přítelkyní – sovou Mínou, která žila v korunách nejstaršího stromu jménem Dubovlád.
Mína byla moudrá, mnohem starší než jakékoli jiné zvíře v lese, a pamatovala si i dávné časy, kdy Zelený Stín byla ještě mladá a dobrá.
„Chce opět získat sílu Měsíčního stromu,“ řekla Nela sově, „musíme ji zastavit.“
„Než bude úplněk, musíme najít Třpytivý mech,“ odpověděla Mína. „Jen tahle kouzelná rostlina může vyčistit její srdce. Ale roste jen v jeskyni, kterou chrání mlžní duchové.“
A tak se Nela vydala s Mínou na cestu do Jeskyně mlh. Byla to dlouhá a nebezpečná výprava. Museli přejít řeku šeptajících ryb, které každou noc zpívaly ukolébavky tak sladké, že poutníky uspávaly na březích navždy. Museli projít močálem zrcadel, kde každé špatné rozhodnutí zesílilo svůj odraz, a nakonec přebrodit kopce, kde vítr mluvil jazykem dávno zapomenutých draků.
Po třech dnech cesty dorazili ke vchodu do Jeskyně. Z mlhy se vznášeli duchové – postavy lehké jako dým, s jemnými obličeji, ale prázdnýma očima.
„Hledáme Třpytivý mech,“ řekla nebojácně Nela. „Chceme zachránit les.“
Duchové na ni chvíli hleděli.
„Jen ten, kdo pozná strach, ale neustoupí, může vstoupit,“ odpověděli jednohlasně.
Na chvilku se Nela zalekla. Jeskyně byla plná šelestů a stínů, a její srdce bilo jako divoký buben. Ale vzpomněla si na nemocný Měsíční strom, na les, který ji po tolik let chránil, a její krok se nezastavil.
Uvnitř jeskyně byla tma, ale uprostřed vyrůstal malý trs mechu, svítící jako zachycený měsíční paprsek. Nela mech opatrně vzala a vložila do své kožené brašny.
„Musíme zpět. Do úplňku zbývá jen jedna noc.“
Cesta zpátky byla ještě těžší. Celým lesem se šířil chlad a ticho. Ptáci zpívali méně, květy visely jako zvadlé. A pak, když se vrátili k Měsíčnímu stromu, Nela spatřila, že Zelený Stín už tam je.
Její oči planuly hněvem a pod jejími tlapkami se země rozpadala.
„Ustup, ty stará čarodějnice,“ zasyčela ještěrka, „ten krystal mi náleží!“
„Nepatří nikomu, kdo ho chce získat silou,“ odpověděla Nela a sáhla do brašny pro Třpytivý mech.
Když jej držela v rukou, mech začal zářit. Les se zachvěl. Zelený Stín se na okamžik zastavila.
„Vzpomínáš si?“ tiše promluvila Mína. „Když jsi byla mladá, usedla jsi pod tímto stromem a zpívala. Srdce jsi měla plné světla. Tehdy jsi byla naše ochránkyně.“
Ale Zelený Stín se odvrátila. „To už nejsem.“
Nela zvedla mech do výše. „Stále můžeš být.“
A pak přišlo ticho. Měsíc vystoupal vysoko na nebe a jeho světlo dopadlo na mech. Ten se rozzářil tak silně, že oslepil všechny přihlížející. Paprsek světla zasáhl krystal na krku ještěrky, a ten praskl. Ještěrka zavřískla, padla na kolena a roztřásla se.
Z její kůže opadl černý stín a pod ním zůstala malá, zelená lesní ještěrka s jemnýma očima. Rozhlédla se zmateně kolem a pak pohlédla na Nelu.
„Můj… můj hněv mě pohltil,“ zašeptala.
Mína přistoupila blíž. „Teď můžeš své chyby napravit. Měsíční strom tě přijme, pokud mu vrátíš krystal.“
Ještěrka – nyní znovu Kora, tak se kdysi jmenovala – zvedla rozbitý krystal a položila jej k patě stromu. Strom se zachvěl a znovu zazářil. Jeho listy se roztančily ve větru a z jeho koruny začaly padat stříbrné kapky světla.
Celý les se probudil ze zimy. Ptáci zpívali, květy se rozviřily v barvách, zvěř vylézala z úkrytů.
Kora pohlédla na Nelu.
„Nebejt tebe, zůstanu temná navždy…“
Nela se usmála. „Každý si zaslouží druhou šanci.“
Od té noci se Kora stala ochránkyní lesa, tentokrát opravdu. Měsíční strom zářil silněji než kdy dřív a jeho světlo už nikdy nevyhaslo. Nela se vrátila do své chaloupky, kde dál sbírala bylinky, vařila čaje a vyprávěla dětem z vesnice o Teplém mechu, Měsíčním stromu a ještěrce, která se stala dobrým srdcem lesa.