Kdysi dávno, v království zvaném Hvězdoles, žila mladá dívka jménem Elenka. Bydlela se svou babičkou v malé chaloupce na okraji lesa, kde se stromy k nebi tyčily tak vysoko, až jejich špičky hladily měsíční svit. Elenka měla nejraději večery, kdy s babičkou seděly na zápraží a dívaly se na noční oblohu. Babička jí často vyprávěla o kouzelných hvězdách, které prý uměly plnit přání těm, kteří jim věří celým srdcem.
Jednoho večera, když nad krajem visel úplněk tak jasný, že by se podle něj daly číst knihy, babička Elence svěřila jednu starou rodinnou tajemství. Z krabice vystlané měkkým mechem vytáhla něžný závoj z tenkého třpytivého hedvábí.
„Tento závoj,“ začala babička tiše, „nosila tvoje prababička, když se vydala hledat padající hvězdu. Říká se, že hvězda, která padne do lidských rukou, dokáže zlomit každou kletbu. Ale když se prababička vrátila, nejen že hvězdu nepřinesla, ale závoj ztratil svůj lesk. Od té doby koluje mezi ženami v naší rodině tiché varování: hvězda padlá z nebe patří nebi, ne lidem.“
Elenku příběh zaujal tak, že se jí ještě dlouho nedařilo usnout. V noci se jí zdál zvláštní sen – viděla závoj, jak se vznáší nad lesní mýtinou, hladí stromy a šeptá jí neznámým hlasem: „Hvězda čeká, děvče. Půjdeš-li, buď statečná.“
Ráno už bylo rozhodnuto – Elenka se vydá na cestu. Naplnila si malý vak chleba, kousek sýra a lahvičku s vodou. Opatrně zabalila závoj zpět do krabice, přivázala ji k vaku a vydala se do hlubin lesa.
Cesta nebyla snadná. Šla přes bludiště větví, překračovala studené potoky a vyhýbala se temným skalám, kde prý sídlili duchové lesa. Po třech dnech putování došla na vrchol staré věže Dvanácti větví. Zde se podle pověsti měla každý tisící noc zjevit hvězda přání – ta, která dokáže zlomit kletby.
Když večer padla tma a nebe pokryl plášť mého tisíce hvězd, Elenka uviděla podivný jev. Jedna z hvězd začala planout silněji než ostatní a pak — svištivě — padala dolů přímo k zemi. Elenka se rozběhla, vedena jejím světlem, až došla na zvláštní místo – byla to obrovská mýtina, kde rostla jediná květina s plamennými okvětními lístky.
Uprostřed květiny spočívala ona hvězda — třpytivé jádro, do zlata zalitá koule, z níž vycházelo vřelé světlo. Elenka napřáhla ruce, když vtom se zatřásla zem.
Z houští se vynořil obr. Byl vysoký jako tři domy na sobě, s bílými vousy a očima jako jezera. V rukou svíral kámen jako houbu.
„Odvažuješ se vzít hvězdu, malá?“ zahučel temně.
Elenka neuhnula. „Nepatřím těm, kdo touží po moci. Chci jen zlomit jednu starou kletbu.“
Obr se zamyslel, pak zabručel: „Každý to říká. Ale málokdo rozumí. Víš vůbec, proč hvězda padla na zem?“
„Nevím,“ přiznala Elenka.
„Protože ji přitáhl závoj, který nese stopy hvězdného prachu. Tvoje prababička hvězdu přiblížila, ale zradila její světlo tím, že chtěla moc. Kletba, která padla na vaši rodinu, nespočívá ve smůle, ale v zapomnění. Závoj se musí vrátit hvězdě.“
Elenka cítila, jak se jí rozbušilo srdce. Utíkala celou cestu za hvězdou, a teď jí říkali, že musí přinést zpátky, co kdysi získali neprávem.
Vytáhla závoj z krabice a pomalu ho rozložila. I když už nezdobil žádný lesk, najednou se začal tiše třpytit, jako by hvězda poznala svůj ztracený šat.
Obr pokynul hlavou. „Polož ho na květinu.“
Elenka položila závoj na okvětní lístky, a v tu chvíli se stalo něco neuvěřitelného. Květina se rozevřela jako brána do jiného světa. Hvězda se zvedla do vzduchu, popadla závoj a v okamžiku mizela v nebi jako zlatá čára světla. Obr se usmál, což v jeho tváři vypadalo jako bouře, která se změnila v jaro.
„Tvá rodina je osvobozena. Zapomnění končí. Paměť prababičky se vrátí a s ní i světlo do vašeho domova.“
Elenka se vrátila zpět cestou, kterou přišla, a kamkoli šla, byl les jakoby jasnější. Stromy zpívaly, ptáci tleskali křídelky a potoky zurčely radostí.
Když dorazila domů, babička už na ni čekala na zápraží. V očích se jí blýskaly slzy, ale také jiskra poznání.
„Závoj se vrátil domů,“ zašeptala, „a s ním i příběh, který jsme tak dlouho zapomínali.“
Od toho dne zářily hvězdy nad Hvězdolesem jasněji než kdy dřív. A lidé zase věřili, že i ty nejstarší kletby lze zlomit – pokud má někdo odvahu, dobrosrdečnost a čisté srdce.
A Elenka? Ta se každou noc dívala na oblohu a v duchu děkovala hvězdě, která pochopila, že skutečná moc spočívá ve vrácení toho, co bylo neprávem vzato.