V jedné malebné vesnici ukryté mezi zelenými kopci a rozkvetlými loukami žila malá holčička jménem Eliška. Byla to zvídavá a odvážná dívka s dlouhými hnědými vlásky a očima jako lesní studánky. Eliška žila se svou babičkou v chaloupce na kraji lesa a od malička se učila od babičky o bylinkách a léčivých rostlinách.

Babička byla proslulá bylinkářka. Lidé z okolních vesnic za ní chodili pro mastičky, čaje a lektvary, které pomáhaly na všechny možné neduhy. Eliška ji ráda doprovázela do lesa, sbírala květy, listy i kořeny a učila se, jak každá bylinka voní, jak chutná a k čemu se používá.

Jednoho večera, když se slunce schovalo za obzor a chaloupkou se rozlilo měkké světlo olejové lampy, babička vyprávěla Elišce příběh o kouzelné lampě, která prý kdysi dávno patřila lesnímu duchovi. Lampa prý skrývala světlo, které mohlo uzdravit každé trápení – nejen na těle, ale i na duši. Ale jednoho dne lampa zmizela a nikdo ji už nikdy nespatřil.

Elišku ten příběh zaujal. „A co kdybych tu lampu našla?“ zeptala se se zábleskem v očích.

Babička se jen usmála a pohladila ji po vlasech. „Pokud posloucháš hlas svého srdce a znáš sílu bylinek, možná jednou najdeš víc, než jen starou lampu.“

Následujícího rána se Eliška brzy probudila. Slunce ještě ani pořádně nevyšlo, a ona už si balila do košíku pár věcí – sušené bylinky, plátěný pytlíček s chlebem, láhev s vodou a malou lucerničku. Rozhodla se, že se vydá do lesa a pohledá tu ztracenou lampu.

Les byl tichý a kouzelný. Paprsky ranního slunce prosvítaly mezi větvemi a rosa se třpytila na mechu jako stříbrné korálky. Eliška šla dál a dál, až došla na místo, kam nikdy předtím nezabloudila. Stromy zde byly vyšší, listí hustší a vzduch voněl po meduňce a mateřídoušce.

Najednou zaslechla slabé zakňučení. Šla za zvukem a mezi kapradím objevila malého zraněného zajíčka. Měl poraněnou nožičku a třásl se strachy. Eliška si k němu klekla, z batůžku vytáhla obvaz a z pytlíku směs sušených bylin, které babička učila používat na rány. Jemně ho ošetřila a položila na měkký mech.

„Neboj se, malý kamaráde, pomůžu ti,“ zašeptala. V tu chvíli se v dálce zablesklo – ale nebyl to blesk z nebe, bylo to teplé, zlatavé světlo, které na chvíli rozzářilo stromy.

Eliška se ohlédla, ale nic neviděla. Rozhlédla se a najednou si všimla, že zajíček už neleží na mechu, ale stojí na nožkách a jeho rány jsou pryč. A co víc – zářil. Jeho srst měla lehký stříbrný třpyt a oči v sobě měly podivuhodnou moudrost.

„Děkuji ti, Eliško,“ promluvil zajíček lidským hlasem. „Mnoho let jsem byl zakletý. Jen čisté srdce, které pomůže bez očekávání, mě mohlo osvobodit. Jsi první, kdo to dokázal.“

Elišce spadla brada. „Ty… ty mluvíš? A jsi… zakletý?“

Zajíček se pousmál. „Jsem duch lesa. A teď, když jsi mě osvobodila, mohu ti pomoci najít to, co hledáš.“

Eliška si pomyslela na lampu. A jako by to zajíček věděl, kývl hlavou a řekl: „Pojď za mnou.“

Vedl ji hlouběji do lesa. Cesta byla čím dál zarostlejší, ale Eliška se nebála. Po chvíli došli ke starému pařezu, který byl porostlý mechem a kapradím. Zajíček poskočil a tlapičkou ťukl do dutiny v pařezu. Zazněl jemný zvuk, jako by někdo zazvonil na zvoneček. Pařez se začal třást a pomalu se otevřel jako dveře.

Uvnitř byla jeskyně. V jejím středu stála starodávná lampa – byla celá z mosazi, zdobená květinovými ornamenty a zevnitř slabě zářila. Když Eliška vstoupila, světlo se rozjasnilo. Přistoupila k lampě a dotkla se jí.

V tu chvíli se jí před očima mihly obrazy – babička, jak sbírá bylinky, lidé, kterým pomáhá, zvířata v lese… a pak temnota. Viděla nemocné stromy, zvířata, která nemohla najít potravu, prameny, které vysychaly.

„Les trpí,“ ozval se hlas lampy. „Ale ty můžeš pomoci.“

Eliška se nezalekla. „Co mám udělat?“

Lampa jí předala svit papíru. Byl na něm seznam bylin, které musela najít – některé znala, jiné ještě nikdy neslyšela. Ale každá měla svůj účel – jedna pro vodu, druhá pro půdu, třetí pro obnovu života.

Eliška strávila tři dny v lese. Zajíček jí pomáhal najít neznámé rostlinky, a když se vrátila k lampě se všemi bylinkami, začala míchat kouzelný lektvar. Každou bylinku vkládala do lampy, která je pohlcovala a zářila čím dál víc.

Když vložila poslední lístek, lampa zazářila tak silně, že Eliška musela zavřít oči. Když je otevřela, stála opět v lese – ale všechno bylo jiné. Stromy byly zelenější, ptáci zpívali, potůčky zurčely svěže a zvířata se radostně proháněla mezi stromy.

Zajíček, který nyní vypadal spíš jako lesní duch – s jemným světlem kolem těla a větvičkama ve srsti – se jí uklonil.

„Díky tobě se les uzdravil. Vrátil se život.“

Eliška se vrátila domů. Babička stála na prahu a s úsměvem ji objala.

„Věděla jsem, že v tobě je zvláštní síla,“ řekla.

Od té doby Eliška pomáhala nejen lidem, ale i lesu. Lampu si schovala do své komůrky a vždy, když někdo potřeboval pomoc, její světlo se jemně rozzářilo. A Eliška věděla, že dokud bude věřit v dobro a sílu přírody, lampa jí bude vždy po boku.