V jednom malebném údolí, kde potoky zpívaly své veselé písničky a slunce ranních paprsků hladívalo travnaté pláně, stála chaloupka utkaná z dřevěných trámů a taškového střechy. Tady žila malá holčička jménem Kačenka spolu se svým kocourem Mourem. Mourek měl černobílou srst, a jelikož se rád toulal po přírodě, lidé v okolí o něm říkali, že má duši dobrodruha.
Jednoho dne, zatímco se Mourek vrátil z obvyklé ranní obchůzky, přinesl v tlamě cosi zvláštního. Byl to starý, špinavý prsten zamotaný v hlíně. Kačenka si ho se zájmem prohlédla. I přes jeho nepěkný vzhled na něm bylo něco přívětivého, co ji k němu táhlo. Opatrně ho umyla v potoce, než se na něm zaleskly nádherné vzory tepané do zlata. Usoudila, že to musí být kouzelný prsten.
Kačenka si ho nasadila na prst a náhle cítila, jak kolem ní zavál závoj tajemství. V tu pravou chvíli se ozvalo jemné šustění v trávě. Z rohu chaloupky vykoukla malinká ještěrka s jasnýma očima. Na rozdíl od jiných ještěrek byla stříbřitě modrá a její oči zářily jako drahokamy.
„Dobrý den, Kačenko,“ zasyčela jemným hláskem. Kačenka nejprve vykulila oči, dosud nikdy žádná ještěrka nemluvila. Ale pak si vzpomněla na prsten a usoudila, že on může být příčinou té vzácné události.
„Dobrý den,“ odpověděla překvapená Kačenka a usmála se. „Kdo jsi a odkud přicházíš?“
Ještěrka přikývla a odpověděla: „Jsem Želvík, strážkyně Kouzelného údolí. Dlouhá léta hlídám, aby se s tímto prstenem nestalo něco zlého. Prsten má moc vykonat tři přání. Avšak pozor, musíš být velmi opatrná, co si přeješ, neboť kouzla jsou věrolomná.“
Kačenka se zamyslela. Měla mnoho přání – malý domeček na stromě, aby Moureček dostal schopnost vyprávět, nebo se alespoň podívat někdy za hranice vesnice na dobrodružnou cestu. Přesto cítila, že musí být moudrá.
„Děkuji, Želvíku,“ řekla potemnělá Kačenka. „Budu přemýšlet, co světu přinese nejvíce dobra.“
Jak dny plynuly, Kačenčina zvědavost rostla, ale zároveň se snažila být ohleduplná. A jednoho letního dne, když zlaté slunce zalilo krajinu jemným světlem, se rozhodla použít své první přání. V srdci měla sen o tom, že by jejich údolí mělo být navždy chráněno před zlem a všemi hrozbami.
Kačenka namířila prstem na nebe a pronesla své přání. Sotva to dořekla, z temných lesů přiletěla zářící vlákna světla, která jako pavučiny obalila celé údolí. Želvík se usmál, pokýval hlavou a pravil: „Tvé přání bylo moudré a plné lásky.“
Čas plynul dál a jednou večer, když seděli s Mourkem na zápraží, začala Kačenka přemýšlet o druhém přání. Chtěla, aby Mourek zažil opravdové dobrodružství. Byli blízcí přátelé a co by to bylo za přátelství, kdyby jeden z nich nezažil dobrodružství svých snů?
Kačenka vzala prsten do rukou a opatrně vyslovila přání, aby se Mourek mohl stát statečným cestovatelem po okolním světě bez strachu a nebezpečí. Prsten se v jejích rukách zaleskl a Mourek, s jiskrou zvědavosti, se ponořil do říše snů, aby podnikl neuvěřitelnou cestu do sousedních krajů a objevoval nové světy. Kačenka byla šťastná, že její přítel mohl zažít něco zázračného.
Po nějaké době se Mourek vrátil. Bylo znát, že jeho cesta byla plná zážitků, očima plnými nových vidění. Vyprávěl Kačence o krajích, které prozkoumal, a o tom, jak poznal nové přátele, zvířata i lidi, kteří se k němu chovali mile, inspirováni jeho příběhy o domově v údolí.
Zbývalo třetí přání a Kačenka pocítila, že poslední požehnání musí věnovat ostatním. Rozhodla se, že chce, aby všichni kolem ní měli v srdci radost a zdraví. Její přání bylo, aby úsměvy a radost byly věčným darem pro všechny obyvatele údolí.
Zásvit prstenu byl jemný a teplý jako letní vánek. Všichni lidé i všechna zvířata byla náhle naplněna klidem a štěstím. Vesnice se naplnila smíchem, děti si hrály, ptáci zpívali a stromy se pohupovaly ve vánku jako by tančily.
Želvík se objevil naposledy, spokojený s koncem Kačenčiných tří přání. „Kačenko, tvá přání byla požehnáním pro všechny. Uchovala jsi údolí čisté a šťastné. Nyní prsten odložíme zpět do bezpečí, aby mohl čekat na další srdce, které s ním vykoná dobro.“
A tak Kačenčina příhoda s prstenem skončila. Údolí dál zářilo magickým klidem, Mourek občas ještě s radostí vzpomínal na svá dobrodružství a Kačenka věděla, že ve svém srdci vždy najde místo pro svá splněná přání.