V daleké zemi za sedmero lesy a devatero kopci stála malebná vesnička jménem Růženín. Byla to poklidná osada, kde každý znal každého, a kde se život odvíjel pomalu a v rytmu zpěvu ptáků a šumění lístků ve větru. Uprostřed této vesnice stál malý kamenný domek s doškovou střechou, porostlý břečťanem, a kolem zahrádky ho obklopovaly nejrůznější květiny. V tomto domku žila dívka jménem Lada.
Lada byla chytrá, zvědavá a odvážná. Její maminka bývala léčitelkou a učila ji poznávat bylinky, mluvit se zvířaty a naslouchat přírodě. Ladin tatínek byl dávno pryč, prý odešel za dobrodružstvím a už se nikdy nevrátil. Lada o něm často snila a přála si, aby se s ním jednoho dne znovu setkala. Zatím však žila skromně se svou maminkou a pomáhala v zahrádce a nemocným lidem v okolí.
Jednoho dne přišla do vesnice tajuplná cizinka. Měla dlouhý plášť a kolem krku pověšený prastarý amulet s vyrytým obrazem květu. Její oči byly jako večerní nebe – hluboké a tajemné. Vzala si pokoj v hostinci na okraji vesnice a celý den se nikomu neukazovala. Vesničané si začali šeptat o čarodějce nebo dávno ztracené šlechtičně, ale nikdo nevěděl jistě.
Večer, když se vesnice uložila ke spánku, uslyšela Lada zaklepání na dveře. Překvapeně otevřela a spatřila onu ženu. „Jsi to ty, o které mi země vyprávěla,“ pravila cizinka. „Tvé srdce je čisté a odvaha v tobě roste jako kořen posvátného květu.“
Lada nechápala, co tím myslí, ale cítila, že tohle není obyčejné setkání.
„Jmenuji se Mirea,“ řekla tajemná žena. „Strážím tajemství Zahrady věčnosti, ukryté uprostřed Labyrintu času. V ní roste jedinečný květ – zlatokvět jménem Luminora. Jeho světlo má sílu zahojit každé srdce, zvrátit ztracený osud a přinést světlo i do největší temnoty.“
Lada polkla. „A co s tím mám společného já?“
„Ty jediná můžeš květ najít. Jen čistá duše, která nebaží po slávě, moci, ani bohatství, může vstoupit do labyrintu a dojít až do Zahrady.“
A tak Lada, i když cítila strach, kývla. Chtěla pomoci své mamince, která byla poslední dobou nemocná, a také najít odpovědi na otázky o svém otci.
Mirea jí darovala dřevěný přívěsek ve tvaru srdce, na němž byl vyřezaný stejný květ, jaký měla na amuletu. „Toto tě ochrání před iluzemi labyrintu. Ale pamatuj – ne vše, co uvidíš, je skutečné. A ne každé srdce, které ti nabídne přátelství, myslí dobře.“
Následujícího rána se Lada rozloučila s maminkou, dala jí políbení na čelo a vydala se na cestu.
Putovala přes hory, kde vítr zpíval prastaré písně, i přes temné bažiny, kde světélka tančila jako lucerničky vodních víl. Potkala mluvícího jezevce, jenž jí ukázal ztracený most přes řeku zapomnění, a pomohla malému dráčkovi, kterému uvízlo křídlo v trní – ten jí za odměnu daroval jednu svou šupinu, kterou mohla použít jako zrcadlo k poznání pravdy.
Nakonec, po mnoha dnech, dorazila k veliké kamenné bráně, porostlé révou. Uprostřed vrcholu brány byl vytesán obraz Luminary, zlatého květu. Jakmile se Lada přiblížila, přívěsek na jejím krku se rozzářil a brána se otevřela.
Uvnitř byl Labyrint času – spletitý, měnící se, plný stínů a kouzel. Pokaždé, když se Lada rozhodla jít jedním směrem, chodby se přeskládaly a měnily svůj tvar. Někdy se ocitla na rozkvetlé louce, jindy uprostřed sněhové vánice, a jindy zase ve vlastním domě, kde stála její maminka s otevřenou náručí.
Ale připomněla si slova Miry: „Ne všechno je skutečné.“ Sáhla po dračí šupině a podržela ji před obrazem maminky. Její milý úsměv se rozplynul a proměnil ve stín, který zmizel beze stopy.
S každým krokem sílila tma v labyrintu. Ze zdí vyrůstaly trnité růže, jejichž hroty píchaly nejen do těla, ale i do srdce. Jedna šeptala: „Nikdy to nedokážeš.“ Další šeptala: „Oni na tebe zapomenou.“ Ale Lada neustupovala. Její láska k matce, její víra v dobro a touha najít pravdu jí dávaly sílu.
Jednou v noci, když už skoro ztrácela naději, spatřila před sebou zář. Došla k mramorovým dveřím pokrytým runami. Na nich bylo napsáno:
*Pouze kdo dokáže odpustit, najde cestu ke světlu.*
Lada přemýšlela. Komu měla odpustit? Pak si vzpomněla na svého otce. Roky v ní panoval smutek a zlost, že je opustil. Zavřela oči, stiskla přívěsek a šeptla: „Odpouštím ti, tatínku…“
Dveře pomalu zapraštěly a otevřely se. Za nimi se rozprostírala Zahrada věčnosti – nekonečná, svěží a plná vůní. A uprostřed ní, na zlatém podstavci, rostla Luminora. Její okvětní lístky zářily jako slunce při úsvitu a její stonky tančily v tichém větru bez jediného zvuku.
Lada přistoupila a opatrně květ utrhla. V tu chvíli se obloha nad ní otevřela a ozářila ji zlatým paprskem. Cítila teplo v srdci, slzy jí stékaly po tvářích. Zář květu obklopila celý labyrint a ten se začal pomalu rozpadat, jako by jeho úkol skončil.
Uprostřed záře se objevil muž. Měl laskavé oči a nosil plášť téhož vzoru, jaký měl kdysi její otec. Poklekl a pronesl: „Lado, tolik jsem chtěl být s tebou. Ale musel jsem střežit brány Zahrady. Teď, díky tobě, může mít svět znovu naději.“
Pak ji něžně objal a začal se pomalu měnit ve světlo. „Nikdy ti nepřestanu být nablízku.“
Lada se vrátila do vesnice s Luminorou v rukou. Maminka se díky ní vyléčila a zdraví se rozlilo po celém Růženínu. Lada zasadila květ do své zahrádky, kde zářil každou noc, a z jeho lásky rostly další květy, každý s kapkou světla.
A z daleka i zblízka lidé přicházeli, aby našli útěchu, radu a teplo v domku, kde žila dívka, která vstoupila do Labyrintu času, porazila vlastní strachy a přinesla světlo zpět do srdcí všech.