Za devatero horami a devatero řekami se rozkládalo království, kde se všechno třpytilo zlatem a klidně zurčely potůčky. V tomto království však žil mladý chlapec jménem Matěj, který se od všech ostatních lišil. Nebyl ani princem, ani rytířem, ale obyčejným synem kováře. Měl však dobré srdce, a co se týkalo odvahy, neměl sobě rovného.
Jednoho podzimního rána, kdy mlhy ležely nad poli jako měkké přikrývky, do vesnice dorazila zpráva, že princezna Eliška, dcera krále tohoto země, byla unesena. Nikdo nevěděl, kdo za tím stojí, ale povídalo se, že ji odvedla tajemná bytost zahalená v černém závoji. Když Matěj tuto zprávu uslyšel, nerozpakoval se ani chvíli. Věděl, že musí něco podniknout, i když byl jen obyčejným kovářovým synem. Připravil se na dlouhou cestu, vzal si otcův nejlepší meč a vydal se za princeznou.
Cestou procházel temnými lesy, překračoval ledové řeky a šplhal po strmých kopcích. Jednoho dne, když slunce zapadalo za obzor a Matěj si hledal místo k přespání, spatřil na okraji lesa malou chaloupku. Z komína se kouřilo a světlo lucerny se mihotalo v okně. Matěj se rozhodl zaklepat na dveře, aby poprosil o střechu nad hlavou.
Dveře otevřela stará žena s očima, které vypadaly, jako by viděly víc, než co se odehrávalo před nimi. „Vítej, mladý poutníku,“ řekla měkce. „Copak tě přivádí do těchto končin?“ Matěj jí vyprávěl o princezně Elišce a o svém odhodlání ji zachránit, ačkoli nevěděl, kde by ji mohl hledat.
„Ty máš dobré srdce, chlapče,“ usmála se vědma. „Ale tvá cesta nebude snadná. Princeznu unesla čarodějka Zahara a ukryla ji ve svém skleněném zámku na vrcholu Oblačné hory. Cesta tam je plná nástrah, ale já ti pomohu.“
Vědma vytáhla ze staré truhly lesklý šátek, který se třpytil jako měsíční světlo. „Tento závoj je kouzelný. Když ho přehodíš přes hlavu, staneš se neviditelným. Ale pamatuj, jeho kouzlo trvá jen do úsvitu. Použij ho moudře.“ Matěj poděkoval a s novým odhodláním pokračoval v cestě.
Když dorazil k Oblačné hoře, zjistil, že zámek je skutečně celý skleněný a obklopený příkopem s temnou vodou. U brány stála stráž z kamenných soch, které ožívaly, jakmile se někdo přiblížil. Matěj si vzpomněl na kouzelný závoj a přehodil ho přes hlavu. Náhle zmizel jako pára nad hrncem. Prošel kolem soch, které se zmateně rozhlížely, a dostal se až dovnitř zámku.
Uvnitř bylo ticho, přerušované jen ozvěnou jeho vlastních kroků. Chodby byly dlouhé a bludištní, ale Matěj se nevzdával. Nakonec našel místnost, kde seděla princezna Eliška, bledá a smutná. Když ji oslovil, zalily ji slzy radosti. „Musíme rychle pryč,“ zašeptal, ale princezna ho varovala: „Čarodějka Zahara je blízko. Má kouzelný kočár, kterým nás může pronásledovat.“
Matěj se rozhodl jednat rychle. Vyvedl princeznu ze zámku, stále neviditelný díky závoji. Když byli venku, spatřil v dálce na mýtině kouzelný kočár, který Zahara používala. Měl zlatá kola a byl tažen dvěma černými jednorožci. Matěj pochopil, že jediný způsob, jak uniknout, je použít právě tento kočár.
S princeznou se opatrně přikradli ke kočáru. Matěj přehodil závoj přes princeznu, aby byla také neviditelná, a společně se vyšvihli na kozlík. Popadl otěže a pobídl jednorožce k běhu. Kočár se rozjel jako vítr, ale v tu chvíli se objevila Zahara. Její křik se nesl nočním lesem: „Nikdy neuniknete!“
Čarodějka mávla rukou a z nebe začaly padat ohnivé jiskry. Matěj však neztratil hlavu. Vzpomenul si na vědmina slova a zamumlal, „Pomoz mi, závoji.“ Kouzelný závoj, který měl princeznu stále skrytý, se náhle vznesl do vzduchu a vytvořil kolem kočáru neviditelný štít. Jiskry se odrážely, jako by narazily na neviditelnou zeď.
Jednorožci běželi, dokud nebyli daleko za hranicemi zámku. Když se konečně zastavili, vyšlo slunce a závoj ztratil svůj kouzelný lesk. Princezna i Matěj však byli v bezpečí.
Když se vrátili do království, král uspořádal velkou slavnost na Matějovu počest. Nabídl mu zlato, drahokamy a dokonce i polovinu království, ale Matěj jen pokorně poděkoval a řekl, že si přeje jen vrátit se domů ke svému kovářskému řemeslu. Princezna Eliška však cítila, že našla v Matějovi víc než zachránce – našla přítele.
A tak Matěj žil dál svůj prostý život, ale v srdcích lidí zůstával jako hrdina, který dokázal, že i obyčejný člověk dokáže velké věci, má-li odvahu a dobré srdce.