V dávných dobách, v kraji, kde se louky jemně vlnily pod větrem a kopce voněly mateřídouškou, ležela malá vesnička jménem Studánkov. Byla to klidná osada, obklopená hlubokými lesy a šumícími potoky, kde lidé žili ve shodě s přírodou a pomáhali si navzájem.
Na samém kraji vesnice stála stará chaloupka, jejíž zahradu zdobila mohutná jabloň. Nebyla to obyčejná jabloň – její kmen měl barvu světlejší než sníh, listy se na slunci leskly jako stříbro a její jablka voněla na stovku kroků. Jabloň tu rostla tak dlouho, že si už nikdo nepamatoval, kdo ji zasadil. Lidé věřili, že je kouzelná, a říkali jí Stříbrná jabloň.
Chaloupka patřila hodnému chlapci jménem Matěj. Byl sirotek a o jabloň se staral odjakživa, přesně tak, jak ho to naučila jeho babička. Každé ráno strom pozdravil, polechtal ho po kůře a zaléval vodou, kterou nosil ze vzdálené horské studánky. Místní děti se Matějovi smály, že se stromem mluví, ale on věděl své – jabloň byla živá, dýchala spolu s přírodou a rozuměla, když k ní promlouval.
Jednoho dne se však něco změnilo. Obloha potemněla, jakoby ji překryl stín obrovského ptáka. Ze severu se přiřítil studený vítr a přihnal se až k vesnici. Lidé zůstali doma, zakrývali okna a zapalovali svíčky, i když bylo poledne. Nad vesnicí se objevil zvláštní jev – obrovský mrak ve tvaru koruny a s ním přišlo ticho tak hluboké, že ani ptáci nezpívali.
Když se druhého dne ráno obloha konečně rozjasnila, Stříbrná jabloň byla jiná. Její listy ztmavly, stříbrný lesk vybledl a kolem kmene zůstala jen suchá, praskající zem. Matěj byl zdrcený. Věděl, že s jabloní je něco v nepořádku. Vzal vědérko a vydal se ke studánce pro vodu, ale když k ní došel, zjistil, že je zcela vyschlá. Voda zmizela. Po kamenech, mezi nimiž obvykle zurčel potůček, zůstalo jen prázdno.
Když se s neúspěchem vrátil domů, zpozoroval, že na kmeni jabloně se objevil zvláštní znak – stříbrná kapka, která se třpytila, i když na stromu už žádné stříbro nebylo. Jakmile se Matěj přiblížil, znak se jemně zaleskl a uslyšel tichý, melodický hlas: „Jsi-li ochoten pomoci, vydej se hledat vodu pradávné čistoty. Jen ta vrátí stromu život.“
Chlapec nezaváhal. Vzal si plášť, hůl a trochu chleba, rozloučil se s vesničany a vydal se na cestu. Mířil za horu Skřivánků, kde podle starého příběhu kdysi tryskal pramen zvaný Slza hory. Říkalo se, že kdo najde tento pramen, tomu se splní jedno přání. Jenže cesta k němu byla střežena lesními duchy.
Matěj šel lesem až do soumraku. Když se nad krajinou sneslo šero, objevil se v dálce slabý plamínek. Opatrně šel za světlem a došel k ohni, kolem kterého seděly tři postavy – duchové lesa. Měli dlouhé zelené vlasy, oči průzračné jako voda a těla pokrytá mechem a lišejníkem.
„Kdo jsi, že rušíš náš klid?“ ozval se nejstarší duch.
Matěj se jim nezalekl a s úctou odpověděl: „Jsem Matěj. Hledám vodu pradávné čistoty, která možná zachrání mou jabloň a celé naše údolí.“
Duchové se radili šeptem. Pak ten nejmladší řekl: „Projdeš-li třemi zkouškami, ukážeme ti cestu. První je zkouška odvahy. Druhá moudrosti a třetí srdce. Přijímáš?“
„Přijímám,“ řekl Matěj pevně.
První zkouška byla v jeskyni plné stínů. Matěj musel projít tmou bez jediného světla, následovat jen zvuk bijící kapky. V hlubinách ho strašili přízraky, ale on si vzpomněl na smích babičky a na teplou vůni jablek, čímž se nebál – a došel ke konci jeskyně.
Druhá zkouška se odehrávala u kamene, na němž seděl havran. Ptal se: „Co je těžší než olovo a lehčí než peří?“ Matěj přemýšlel a odpověděl: „Slovo. Umí zranit i pohladit.“ Havran sklonil hlavu a vznesl se pryč.
Třetí zkouška probíhala u řeky, kde se topila zraněná lištička. Matěj měl na výběr – může jít po pěšince k prameni, nebo zachránit lišku. Neváhal a skočil do řeky. Vytáhl ji, obalil do kabátku a přivinul k hrudi. Vtom řeka ustoupila a z ní vystoupil proud zářivé vody – Slza hory.
Duchové se znovu objevili, hluboce se uklonili a řekli: „Prokázal jsi velké srdce, odvahu i moudrost. Jsme ti dlužni. Vezmi vodu pradávné čistoty, ale varujeme tě – je vzácná, jedna kapka postačí.“
Matěj poděkoval, naplnil stříbrnou baňku, kterou mu duchové dali, a vracel se do vesnice. Cesta zpět byla lehčí, jako by mu příroda přála.
Když se vrátil, vesnice byla tichá. Jabloň vypadala ještě smutněji než před odchodem. Matěj se přistoupil ke kmeni, otevřel baňku a zlehka kápnul jedinou kapku na suchou půdu.
Země se zachvěla, listí zašeptalo a okolní vzduch se prozářil sladkou vůní. Jabloň se začala pomalu vracet k životu – listy se zbarvily do stříbrna, květy vykvetly a kmen znovu získal svůj lesk. Před zraky vesničanů, kteří se mezitím seběhli okolo, se jabloň rozzářila a kolem jejího kmene se znovu objevila čerstvá pramenná voda, která se začala šířit do okolních potoků a studánek.
Od toho dne Stříbrná jabloň znovu rodila svá léčivá jablka a celá vesnice se radovala. Matěj se stal opatrovníkem nejen stromu, ale i vody, která z něj proudila. Každý, kdo byl v nouzi či ztratil naději, mohl přijít a napít se z pramene pod jabloní.
A Matěj nikdy nepřestal jabloň zdravit. Teď už však nebyl jediný. Děti z vesnice mu nosily vodu, zpívaly stromu písničky a každé jaro pod ním sázel nové květiny někdo jiný. Kouzlo jabloně se rozšířilo nejen krajem, ale i do srdcí lidí. A tak se stalo, že co jednou zaseli laskavostí a vody málo, vrátilo se tisíckrát stříbrnou krásou a radostí.