V království zvaném Hvězdné údolí, kde stříbrné řeky protékaly mezi loukami plnými pestrobarevného kvítí, vládl spravedlivý král Bedřich a královna Ludmila. Jejich syn, princ jménem Ondřej, byl nejen moudrý, ale také dobrodružné povahy.
Jednoho dne princ uslyšel příběh o tajemné bráně, která se nacházela uprostřed temného lesa za královstvím. Tato brána byla prý zahalena v mlze a střežena zlou čarodějnicí jménem Morgana. Legenda pravila, že za branou se rozkládalo místo plné zázraků a kouzel, které čekaly na toho, kdo by bránu otevřel. Ondřej toužil odhalit tajemství této brány, a tak se rozhodl vydat na dobrodružnou výpravu, aniž by své rodiče znepokojil.
Princ se v tichosti připravil na cestu a vyrazil za úsvitu, kdy se slunce teprve začínalo objevovat nad horami. Cestou se k němu připojil jeho věrný společník, malá šedá myška jménem Metoděj. Společně přešli řeku mezi zasněženými vrcholky hor a brzy se ocitli na okraji temného lesa.
Les byl temný a tajuplný, plný zvuků, které přicházely z křovin a stromů chvějících se ve větru. Vzduch byl chladný a těžký. Ondřej se nebál, měl totiž statečné srdce. Jak se brodili houštinami, Metoděj našel úzkou pěšinku vedoucí ke středu lesa. Vypadalo to jako správná cesta a tak pokračovali v cestě.
Brzy narazili na podivné místo, kde se ze země tyčil kmen, na kterém bylo vyryto tajemné písmo. „Střeží tě ostřítes,“ přečetl Metoděj svým tenkým hláskem. Ale princ si z toho nic nedělal, šel dál. Když už slunce začalo zapadat, z mlhy před nimi vystoupila prastará brána pokrytá šlahouny a pavučinami. Na vrcholku brány zářil starobylý symbol, který připomínal hvězdu.
Najednou se před nimi zjevila čarodějnice Morgana, oblečená v dlouhé černé róbě, s očima planoucíma jako oheň. „Nikdo nesmí otevřít tuto bránu,“ zvolala hrozivě. „Ten, kdo se opováží, zaplatí vysokou cenu!“
Ondřej se ale nenechal zastrašit. „Morgano, nech mě projít a já ti za to slibuji mír,“ řekl odvážně.
„Nejsi první ani poslední, princezničko,“ zasmála se Morgana krutě a přivolala kouzelnou mlhu, která vše zahalila do neproniknutelného ticha.
Náhle se však na scéně objevila další postava. Byl to myší král Filibert, o kterém se v Hvězdném údolí opředl jméno jako o nejmoudřejšího ze všech hlodavců. Přistoupil k Morganě a s úctou taktně řekl: „Milá Morgano, každý, kdo věří v dobré srdce, by měl mít šanci dokázat, že je mu hodna.“
Morgana na okamžik zaváhala, ale pak pokynula, aby Filibert přistoupil blíže. Pošeptal pár tajemných slov a medailon, který nosil zavěšený na krku, zástiritl. Všechno náhle naplnila jemná, jiskřivá záře. Brána se začala pomalu otevírat a ukázala nádherné místo, jakoby vyňaté ze samotného snu. Všude kolem kvetly květiny neznámých druhů, stromy byly obsypány zlatými jablky a vzduch voněl po jasmínu.
Ondřej s Metodějem nevěřili vlastním očím, a jak se jim v srdcích rozhostila něha, uvědomili si, jak důležité je mít odvážné srdce a dobrou vůli. Dokonce i Morgana vypadala dojmutelně a v očích se jí zalesklo něco, co by snad někdo považoval za slzy.
V tu chvíli však čarodějnice nezmizela, ale proměnila se v laskavou ženu. „Vidíte, dobrotu je možné najít naprosto všude. Dokonce i tam, kde by ji nikdo nečekal,“ řekla měkce a podala Ondřejovi klíček, kterým mohl kdykoli bránu znovu otevřít a vrátit se na toto zázračné místo.
Cesta zpět do království byla naplněna radostí a přátelstvím. Ondřej věděl, že jeho dobrodružství nebylo jen o hledání tajemství a pokladů, ale především o poznávání sebe samého a hodnoty přátelství.
A když spolu s myškou Metodějem kráčeli po večerní cestě poseté hvězdami, věděli, že skutečné kouzlo leží v odvaze věřit a objevovat krásy, které se nacházejí i v hlubokém temném lese za branou, kterou střeží Morgana, nyní již přítelkyně. A tak se radovali nejen ze svého vítězství, ale i z objevování světa kolem sebe, neustále připravení na další dobrodružství.