Za devatero horami a devatero řekami se rozkládalo království jménem Zlatolán. Byla to země plná zelených luk, kvetoucích sadů a voňavých hájů. Uprostřed tohoto království stál zámek, v němž sídlil moudrý a spravedlivý král Odon. Měl jedinou dceru, princeznu Elenu, jež byla milá, odvážná a měla srdce ze zlata, stejně zářivé jako poklady v královské pokladnici.
Jednoho jarního rána se z nedalekých hor snesla nad království oblaka černého dýmu. Lidé s hrůzou utíkali ze svých polí a zahrad — ve vzduchu kroužil obrovský zelený drak, jehož šupiny leskly se jako smaragd, a z chřípí mu vycházel oheň. Drak přistál na návrší nad Zlatolánem a zahřměl hlasem silným jako hrom:
„Já jsem drak Žalmor z Hlubinné hory. Přicházím si pro poklad, který mi právem patří!“
Král Odon dal okamžitě svolat své rytíře a čaroděje, ale všichni před drakem couvali. Jen jediný čaroděj, stařec jménem Veleslav, vystoupil před krále.
„Vaše Veličenstvo, znám prastaré proroctví: kdo najde Zářivou hůlku v Temnosvětle, stane se vladařem nejen nad poklady, ale i nad duší draka. Hůlka ovládá vše, co je zahaleno kouzly.“
Král Odon se zachmuřil. „A kde se hůlka nachází, Veleslave?“
„V jeskyni pod Hvozdem stínů. Ale cesta tam vede přes Temné močály a jeskyni tichých stínů. Pouze ten s čistým srdcem může hůlku nalézt.“
Všichni v sále zmlkli. Elena vstala, přistoupila k otci a řekla: „Já půjdu, tatínku. Mé srdce je čisté a tvé království je mému srdci drahé.“
Král se zachvěl strachem, ale Elenin odhodlaný pohled ho přesvědčil. Dal jí meč z čistého stříbra a zlatý medailon své matky, „pro ochranu“, řekl tiše.
Elena se vydala na cestu hned následujícího rána. Přes louky a lesy, kolem zurčících potoků až k Temným močálům. Mlhy se tam vznášely jako duše ztracených poutníků. Elena si uvázala šátek kolem úst a šla opatrně po pěšince, kterou jí poradili vesničané. Najednou se však před ní objevil podivný tvor — vysoký, hubený, s dlouhými hnáty a oči mu zářily jako lucerny.
„Kdo jde dál?“ zachrčel hlasem jako praskající větve.
„Já jsem Elena ze Zlatolánu a hledám Zářivou hůlku, abych zachránila své království.“
Tvor se naklonil: „Vstup do močálů si musíš zasloužit. Povíš-li mi pravdu, pustím tě dál.“
„Zeptáš-li se mě, odpovím ti srdcem,“ odpověděla Elena.
Tvor se usmál zubatým úsměvem. „Co je víc: zlato, nebo přátelství?“
„Přátelství,“ odpověděla bez váhání.
Tvor ustoupil z cesty a močály před Elenou se prozářily jemným světlem, takže mohla bezpečně projít.
Cesta ji dál zavedla ke vchodu do jeskyně tichých stínů. Tma tam byla tak hustá, že i světlo louče se v ní ztrácelo. Elena si uvědomila, že zde se světlem nevystačí. Zavřela oči a vzpomněla si na babiččina slova: „Někdy je třeba vidět srdcem.“
S touto myšlenkou šla dál, ruku položenou na chladné stěně. Najednou ucítila jemné teplo – stoupalo z kamenného květu vytesaného do stěny jeskyně. Elena zatlačila a odhalil se průchod.
Uvnitř ležela hůlka. Byla ze slonovinového dřeva, zakončená krystalkem, jenž zářil jako hvězda. Jakmile ji Elena uchopila, pocítila, že teď má moc nejen čarovat, ale i rozumět srdcím ostatních bytostí.
S hůlkou se vrátila do Zlatolánu. Drak seděl stále na návrší a vyfukoval oblaka kouře.
Elena k němu přistoupila beze strachu a pozvedla hůlku. Z jejího hrotu vyšlehl zlatý paprsek a obklopil draka jemnou září.
„Proč ničíš naše království?“ zeptala se.
Drak Žalmor otevřel oči a hlas mu byl tentokrát měkký: „Bral jsem zlato, protože jsem se cítil sám. Lidé mě vyhnali z hor, a zůstal jsem jen s ozvěnou.“
Elena sklonila hůlku. „Nemusíš zůstat sám. Můžeš s námi žít v míru.“
Drak se překvapeně zahleděl na princeznu. „Vážně myslíš… že bych mohl být součástí vašeho světa?“
„Ano,“ usmála se Elena. „Ale musíš slíbit, že už nebudeš ubližovat lidem.“
Drak přikývl a z očí mu spadla velká slza. V okamžiku, kdy dopadla na zem, zkamenělý pahorek pod ním se proměnil v zlatý kruh — starodávné místo moudrosti obrů, jak se říkalo v legendách. Z něj pak vyrostl nový chrám a Žalmor se v něm stal strážcem pokladů království — nejen těch ze zlata, ale i těch z odvahy, moudrosti a přátelství.
Král Odon objal svou dceru, když se vrátila, a lidé oslavovali její odvahu po tři dny a tři noci. Elena však nezůstala v zámku — častokrát vyrážela na cestu se svou kouzelnou hůlkou, aby pomáhala těm, kdo měli čisté srdce a hledali světlo v temnotě.
Od těch dob se drak Žalmor stal přítelem lidí. Létal nad královstvím, chrlil ohňostroje při slavnostech a ve svém chrámu vyučoval děti dávné písně světa.
A hůlka? Ta spočívala v síni světla na hradě, připravena být v budoucnu nástrojem dalšího hrdinného skutku.
V Zlatolánu se říkalo, že pravý poklad není zlato, ale srdce dost velké na to, aby odpustilo i drakovi.