Za sedmero horami a devatero lesy se rozprostíralo království jménem Lumérie. Bylo to překrásné království, kde voněly louky, zpívali ptáci a říčky se leskly jako stříbro. Uprostřed toho všeho stál veliký palác z bílého mramoru, v němž sídlil spravedlivý král Leopold se svou dcerou, princeznou Evelínou.
Král Leopold byl moudrý a laskavý panovník, přísný i spravedlivý. Všichni lidé v království ho měli rádi, a on jim lásku oplácel. Jen jedno kalilo jeho mysl – tajemné hřmění, které se pravidelně ozývalo z hor na severu. Bylo to tiché, hluboké dunění, které rozechvívalo okna paláce i listy v korunách stromů.
Jednoho dne, zatímco se král procházel po královské zahradě, seslala se na palác šedivá mlha. Vynořila se z ní stará žena s hůlkou z bílého dřeva. Měla kápí, pod kterou se třpytily oči jako dva safíry. Byla to kouzelnice Lamira, nejmocnější čarodějka v kraji, jež už po staletí žila na samotě v Jabloňovém lese.
„Králi Leopoldo,“ promluvila měkce, „nastává čas, kdy se staré zlo probouzí. Drak Morgurat, který byl před stovkami let uvězněn ve skalním srdci Hromové hory, začíná nabírat sílu. Jeho hněv byl kdysi zlomen jen díky biči Ohnivého světla. Tento bič však zmizel, a pokud drak znovu povstane, zničí celé království.“
Král zbledl. „A co zmůžeme, kouzelnice? Kde najdu bič Ohnivého světla?“
„Cesta je nebezpečná a plná nástrah,“ odpověděla Lamira. „Ale tvá dcera, princezna Evelína, má čisté srdce a velkou odvahu. Pokud se vydá na cestu, mohu jí pomoct kouzly a vedením.“
Král se bál nechat svou jedinou dceru vyrazit do nebezpečného světa, ale Evelína už před nimi stála, s očima planoucíma odhodláním. „Ochráním náš kraj. Vím, že to dokážu,“ řekla.
A tak se princezna vydala na cestu. Na rameni jí seděl moudrý pták Flíček, který dokázal mluvit lidskou řečí a znáte-li správná slova, uměl odemykat dveře, které jiným zůstaly navždy zavřené. Od Lamiry dostala plášť, který ji učinil neviditelnou, a stříbrný přívěsek, jenž jí měl ukázat správnou cestu.
První zastávkou byl Kamenitý les, kde stromy šeptaly jména zapomenutých hrdinů a cesty se pohybovaly jako říční vody. Evelína se jím prodírala celý den a noc, až narazila na veliký kámen s vytesanou siluetou draka. Jakmile se přiblížila, socha se otřásla a ze skal vyletěl stín. Byl to strážce lesa – kamenný netvor se svítícíma očima.
„Kdo ruší posvátný klid Lesa paměti?“ zahřměl.
Evelína se nebála. „Jsem princezna z Lumérie. Hledám bič Ohnivého světla, abych ochránila naše království.“
Kamenný netvor jí chvíli zkoumal svým pohledem, pak se celý rozpadl v hromadu oblázků a uvolnil jí cestu. Tak prošla dál a poté, co minula řeku, která tekla vzhůru nohama, dorazila k Jantarové věži. Tam podle Lamiry sídlil první strážce biče – Podzimní duch.
Vstoupila do věže a spatřila obrovský sál. V jeho středu se vznášel zářící duch v plášti z listí. „Musíš mi odpovědět, princezno. Řekni mi: Co je silnější než oheň, ale chladnější než led?“ ptal se.
Evelína chvíli uvažovala, ale vzpomněla si na slova, která jí jednou řekl otec, když ji učil o vládnutí: „Komu hoří srdce pro druhé, nikdy nezchladne strachem.“
„Láska,“ řekla. „Láska je silnější než oheň a chladnější než led.“
Duch se pousmál a ustoupil. Uvnitř zlacené truhly, která se zjevila před ní, byl kus světla – ne hmotný, ale živý, pulsující jako srdce. „To je jádro biče. Jdi dál,“ zašeptal duch.
Další část cesty vedla do Selerionských bažin. Tma tu byla hustá jako dehet a každou chvíli jí hrozilo, že skončí v pasti spletitých šlahounů. Najednou uslyšela volání o pomoc. Z bažiny se ozýval zoufalý hlas: „Pomoz mi, padl jsem do lepivé tůně!“
Evelína s Flíčkem rychle vběhli za hlasem a uviděli malého ubohého skřítka zapadlého po pás do bahna. Princezna mu podala větev a vytáhla ho. „Děkuji, princezno,“ vykoktal skřítek. „Málokdo zastaví cestu kvůli tak malému stvoření, jako jsem já. Tvůj čin si zapamatuji.“
A zmizel.
Evelína došla k pohoří Hromových hor, kde slyšela sílící dunění drakova dechu. Tam, ve štěrbině mezi skalami, nalezla vchod do jeskyně. Na strážce narazila znovu – tentokrát stál na cestě obrovský kamenný lev s drahokamem místo srdce. „Jsi hodna vstoupit jen tehdy, pokud se vzdáš toho, co je ti nejdražší,“ promluvil.
Evelína bez váhání sundala stříbrný přívěsek, který ji chránil a ukazoval cestu, a položila ho před lva. „Ochráním království, i kdybych měla ztratit vše.“
Skála se zachvěla a před Evelínou se otevřel průchod. Uvnitř objevila poslední část své zbraně – rukojeť biče utkanou z nebeských paprsků. Jakmile ji spojila s jádrem světla, bič zazářil.
V tu chvíli se ozval ohlušující řev. Morgurat se probudil.
Drak byl sám o sobě horou – tmavý jako noc, s očima jako dvě lávové jezera. Oltářík, kde ležel bič, se začal rozpadat. Evelína vběhla z jeskyně ven a stanula tváří v tvář vzteklému drakovi.
„Království je moje!“ zařval Morgurat.
Ale Evelína roztočila bič, který za sebou nechával stopy jasu. Několika švihy do vzduchu vytvořila kouzelný kruh světla, jenž se kolem draka stáhl jako pouta. Morgurat vřískal, doběla rozžhavený, ale pouta se držením lásky a odvahy neroztavila. Nakonec složil křídla, padl na zem a proměnil se ve skálu.
Z hory se stal spící obr, který již nikdy nevstane.
Princezna se vrátila do království, kde jí lidé provolávali slávu. Král Leopold jí políbil čelo a se slzami v očích přiznal: „Jsi silnější než já kdy byl. Ty jsi naše naděje i budoucnost.“
Kouzelnice Lamira přistoupila k Evelíně, pokynula hůlkou a celá země se zazelenala, jako by se jaro vrátilo ve chvíli jejího vítězství.
A tak se v Lumérii opět rozhostil klid a mír, lidé zpívali nové písně a květy kvetly ještě voňavěji než dřív.
Princezna Evelína se stala hrdinkou svého lidu… a i když o drakovi se šeptalo ještě mnoho let, každý věděl, že dokud princezna bdí, nevstane žádné zlo.