V dávných dobách, kdy na zemi vládli králové a v lesích se skrývali draci, žila v jednom království princezna jménem Lada. Byla nejen krásná, ale také chytrá a laskavá. Ráda se procházela po zahradách královského paláce a milovala květiny, které sama pěstovala. Měla zvláštní zálibu v hlíně – často ji brala do rukou, tvarovala ji a tvořila z ní nádherné nádoby a sošky.
Její otec, král Radomír, byl moudrý a spravedlivý vládce. Jeho království bylo bohaté a šťastné, ale jeden problém ho dlouho sužoval – v nedalekých horách žil strašlivý drak jménem Morghar. Tento drak měl obrovská křídla, těžké šupiny a dech, který dokázal spálit celé vesnice. Každý rok žádal od krále oběť – zlato, drahokamy nebo dobytek. A pokud král neuposlechl, Morghar se rozhněval a vypálil pole i vesnice.
Jednoho dne drak poslal posla – černého havrana, který zakrákal uprostřed královského dvora. Lidé se seběhli, aby si vyslechli jeho poselství: „Drak Morghar si letos žádá za svou oběť princeznu Ladu. Pokud nebude předána do tří dnů, spálím vaše království na prach!“
Král Radomír zbledl hrůzou. Miloval svou dceru nade vše a nemohl připustit, aby byla obětována drakovi. Okamžitě svolal všechny rytíře a bojovníky svého království, ale žádný se neodvážil postavit Morgharovi. Bylo známo, že jeho šupiny jsou tvrdší než ocel a jeho síla nepřemožitelná.
Princezna Lada však nebyla jen krásná a laskavá, ale také statečná. Rozhodla se, že se s drakem utká sama. Věděla, že obyčejná zbraň proti němu nic nezmůže, a tak začala přemýšlet, jak ho přelstít. Pak si vzpomněla na svou zálibu v hlíně a napadlo ji něco odvážného.
Celou noc strávila v palácové dílně, kde míchala zvláštní hlínu s kouzelnými bylinkami. Vytvořila z ní velkou nádobu, do které přimíchala tajné přísady, o nichž se říkalo, že mají moc zastavit i nejsilnější tvory. Když byla nádoba hotová, vzala ji s sebou a vyrazila na cestu k dračí jeskyni.
Když dorazila k hoře, kde drak přebýval, zavolala jeho jméno: „Morghare, přišla jsem, jak jsi žádal!“
Drak vyletěl ze své jeskyně a přistál před ní. Jeho oči zářily jako uhlíky a z tlamy mu stoupal kouř. „Tak ses nakonec odvážila, princezno! Připravená stát se mou večeří?“ zasmál se hrozivě.
Lada však beze strachu držela svou hliněnou nádobu. „Nechci bojovat ani utíkat,“ řekla klidně. „Přinesla jsem ti něco, co tě zasytí lépe než cokoliv jiného.“
Drak se na ni podezíravě podíval. „A co by to mělo být?“
Princezna otevřela nádobu a vyvalil se z ní kouř s vůní bylin. „Toto je kouzelná hlína. Pokud ji sníš, už nikdy nebudeš hladový a nebudeš muset ničit vesnice. Přinese ti klid a sílu, jakou žádné zlato ani dobytek nemůže dát.“
Drak zaváhal. Nikdy neslyšel o hlíně, která by mohla nasytit, ale její vůně ho přitahovala. Nakonec sklonil hlavu a ochutnal. Jakmile polkl první sousto, pocítil zvláštní teplo, které se rozlilo jeho tělem. Najednou už necítil hlad ani zlobu. Jeho oči přestaly plát rudým světlem a jeho srdce se uklidnilo.
„Co jsi mi to dala, princezno?“ zeptal se překvapeně.
„Hlínu, která tě zbaví věčné nespokojenosti,“ odpověděla s úsměvem. „Teď už nemusíš loupit ani ničit. Můžeš žít v míru.“
Drak Morghar se podíval na své drápy a pak na princeznu. „Nikdy jsem nepoznal takovou úlevu. Celý život jsem byl hladový a nespokojený, ale teď… cítím klid.“ Pak se otočil ke své jeskyni. „Nechci už nikomu ubližovat. Ode dneška budu chránit toto království místo toho, abych ho ničil.“
Princezna Lada se usmála. „To je dobře, Morghare. Každý si zaslouží druhou šanci.“
A tak se drak stal ochráncem království. Lidé se k němu nejprve báli přiblížit, ale když viděli, že už nepustoší jejich vesnice, začali mu důvěřovat. Král Radomír byl na svou dceru nesmírně pyšný a celé království oslavovalo její moudrost a statečnost.
Od té doby už Morghar nikdy nepožadoval žádné oběti. Místo toho pomáhal lidem – nosil vodu do suchých polí, chránil vesnice před nepřáteli a v zimě svým teplým dechem rozehříval zamrzlé cesty. A princezna Lada? Ta dál tvořila nádherné věci z hlíny a učila lidi, že i v jednoduchých věcech se může skrývat veliká moc.
A tak žili všichni šťastně a v míru.