Za devatero horami a desatero řekami se rozkládalo království jménem Zimokvět. Byla to země zvláštní: šest měsíců v roce byla pokrytá sněhem a ledem, zbytek času však rozkvetla do zeleně, voněla bylinkami a lístky se třpytily rosou jako perly. Lidé v Zimokvětě byli srdeční, pracovití a milovali podivuhodnou zeleninu, kterou nazývali ledová kapusta. Tato kapusta rostla jen v jejich království, a to pouze tehdy, když roztál poslední led.
Ledová kapusta byla nejen chutná, ale také kouzelná. Měla schopnost uzdravovat zranění, rozveselit smutné srdce a prý dokonce chránila vesnice před zlými silami. Díky ní byl král Mildor se svojí ženou královnou Želmírou uznávanými a spravedlivými vládci. Každé jaro pořádali Kapustový festival, kdy se zpívalo, tančilo a jedla se kapusta na všechny způsoby.
Jednoho roku však přišlo jaro, a led neroztál. Dny byly chladné, sněhové vločky padaly z nebe i v době, kdy měly kvést stromy, a kapustová pole zůstávala prázdná. Lidé začali být znepokojení. Bez ledové kapusty byli slabí, nemocní a smutní.
Král Mildor povolal svého rádce Břetislava, mocného znalce starých knih a kouzel. „Břetislave, náš lid trpí. Jak je možné, že zima neodchází?“
Břetislav se sklonil nad svou velkou knihou z jelení kůže, listoval, prohmatal pár zvadlých kapustových listů v pytlíku s runami a nakonec zvedl hlavu. „Vaše Veličenstvo, obávám se, že probuzen byl Praledový drak!“
„Drak?“ ozvala se královna Želmíra zděšeně. „Ale ten byl přece navěky zapečetěn v hoře Mlžnici pod třemi pečetěmi ledu a třemi pečetěmi ohně!“
Břetislav přikývl. „Ano, byl. Ale jestli některá kouzelná bytost narušila pečetě, nebo snad některý mocný čaroděj, pak je možné, že znovu šíří chlad a s ním i věčnou zimu.“
Král Mildor zachmouřeně přikývl. „Musíme něco podniknout. Toto království nesmí zmrznout.“
A tak vyhlásil, že kdo Praledového draka zažene a jaro do země vrátí, získá titul Ochránce Kapusty a země, doživotní zásobu medovo-kapustové kaše a srdce princezny Luny, jejich jediné dcery.
Odměna byla lákavá. Přihlásilo se mnoho odvážlivců — rytíři, kouzelníci, i jeden švec z Dolních Lán. Každý se vydal do hor, avšak žádný se nevrátil.
Mezitím princezna Luna, která měla dobré srdce a líbilo se jí prohánět se na saních po sněhu stejně jako rozsévat semínka na kapustových polích, nemohla jen tak čekat. Jednoho dne se v noci tiše vykradla z hradu, oblékla kožešinový plášť, přivěsila ke krku medailon po babičce a vydala se na sever.
Cesta byla tvrdá a klikatá. Sáně, které táhl její věrný sob Bělok, klouzaly po zledovatělých cestách, vítr jí cuchal vlasy a sněhové závěje hrozily pohltit ji celou. Ale Luna nezastavila. Řídila se starou mapou, již našla v knihovně — ta ukazovala cestu k hoře Mlžnici.
Když dorazila na úpatí černé ledové hory, slunce se sotva dralo skrze mraky. Led na svazích mihotal v barvách, jako by skrýval tisíc duhových zrcadel. Luna vystoupila ze saní, pohladila Bělka a vydala se pěšky vzhůru.
Po třech dnech šplhání se konečně dostala k bráně do jeskyně Praledového draka. Ledové stalagmity a krápníky visely ze stropu jako tesáky. Uvnitř panovalo mrazivé ticho.
„Kdo ruší můj spánek?“ zaburácel hluboký, dunivý hlas.
Z temna vystoupila obrovská silueta s očima jako dvě zamrzlé jezera. Tělo měl pokryté šupinami, jež se třpytily jako křišťál, a každým dechem ze svých nozder brázdil ledové obláčky.
„Jsem princezna Luna ze Zimokvětu,“ řekla odvážně, i když jí srdce bušilo jako kovářské kladivo. „Přišla jsem se tě zeptat, proč jsi se probudil a proč nám odnímáš jaro.“
Drak zahřměl smíchem. „Nikdo se mě na to ještě nezeptal,“ zafuněl. „Všichni se mě pokoušeli zabít nebo mě zaříkávat.“
Luna sklonila hlavu. „Nepřišla jsem bojovat. Vzpomínám si, že babička mi říkala, že jsi kdysi býval ochráncem rovnováhy mezi zimou a jarem.“
Drak ztichl. Mrazivý opar v jeskyni jako by na chvíli znehybněl. „Ano,“ pravil tiše. „Byl jsem. Ale lidé časem zapomněli. Přestali mi nosit obětiny v podobě zasněžených květů. Přestali mě opěvovat v písních. Přišlo mi, že už nejsem potřebný. Tak jsem se rozhodl ukázat světu, co se stane, když zima nezmizí.“
Luna poklekla. „Odpusť, že jsme na tebe zapomněli. Ale prosím tě, najděme znovu rovnováhu. Bez jara naše kapusta nevyroste. A bez kapusty chřadne celé království.“
Drak zaváhal. Jeho ledové oči se zadívaly na medailon, který Luna měla na krku. „Ten amulet… to byl kdysi dar mého lidu vaší babičce, královně Milenii. Právě ona pečetila dohodu o zimním spánku. Jestli jsi její vnučka, pak možná rovnováhu můžeme znovu nastolit.“
Ocasem mávl do ledu a v rytmu pradávné melodie zaječely krápníky. Z truhlice vyňal zmrzlý květ ledové kapusty, jediný, který přežil věky. „Zasaď tento květ do středu království. Jestli jaro přijme moji omluvu, kapusta vyroste i v ledu. A jestli lidé obnoví památku na mě a přislíbí, že zimu budou ctít stejně jako jaro, pak se znovu uloží spánek až do příští zimy.“
Třetího dne se Luna vrátila do království s květem ledové kapusty v dlaních.
Král a královna plakali štěstím, když ji spatřili. V zahradě před hradem zasadila kapustu do zmrzlé půdy. Zazpívala zapomenutou dračí píseň, a k úžasu všech začal led praskat, slunce proklouzlo skrze mraky a první ptačí zpěv rozezvučel nebe.
Kapusta rostla rychlostí větru. Pole se zazelenala a lidem se vrátil úsměv. A co víc — na svazích hor v dálce se objevila socha Praledového draka, pokrytá stále lesknoucím se ledem, připomínající lidem, aby nikdy nezapomněli.
Od té doby každé jaro začínal festival výjimečným rituálem: děti nosily ledovým květům vodu z rozmrzlých potoků, zpívaly písně o zimě i jaru a na nejvyšší věž hradu pověsily stříbrný prapor se znakem kapusty a draka v objetí.
Princezna Luna se stala Ochránkyní Kapusty, ale nabídku na svatbu nechala otevřenou — prý ještě není čas. Bělka povýšila na Prvního soba království a Břetislav sepsal celou událost do Zlaté knihy, aby se nikdy nezapomnělo, že i tehdy, když vše vypadá temně a chladně, může odvaha, laskavost a kapusta změnit celý svět.