V daleké zemi za sedmi horami a sedmi řekami, kde prastaré lesy šeptají tajemství větrům a obloha se dotýká hor, žil mládenec jménem Václav. Nebyl to obyčejný mladík, neboť nosil v srdci neutuchající touhu po dobrodružství a odvahu, která by mohla osvětlit temné kouty nejedné pradávné legendy.
Václav žil poblíž malé vesničky, kde se tradovalo, že ve skalách za lesem se ukrývá diamant nevyčíslitelné hodnoty. Místní lidé o něm mluvili šeptem, neboť okolí diamantu chránil mocný elf jménem Alaros. Alaros byl znám nejen svou kouzelnou mocí, ale i náklonností k přírodě, a tudíž nikomu nedovolil narušit její klid. Představitel vesnice ještě nikdy nevaroval žádného cizince, protože málokdo měl odvahu se k tajemnému místu přiblížit.
Jednoho letního rána, kdy slunce zářilo zlatavými paprsky mezi stromy, se Václav rozhodl, že se vydá na dobrodružství za diamantem. Věděl, že cesta nebude jednoduchá, a proto se pečlivě připravil. Zabalil si do malé brašny chléb, sýr a měch se svěží vodou.
Cesta vedla přes hluboký les, jehož vzduch byl prosycen vůní květin a ptačím zpěvem. Po několika hodinách chůze narazil na mýtinu, kde se pasla stará husa. Měla na sobě peří tak zářivě bílé, že se Václav musel na chvíli zastavit a obdivovat její krásu.
„Zdravím tě, příteli,“ oslovila ho husa nečekaně lidským hlasem. Václav se překvapeně zastavil.
„Zdravím tě, moudrá husičko,“ odpověděl Václav, když se vzpamatoval z údivu. „Jak to, že mluvíš lidskou řečí?“
„Jsem kouzelná husa, střežím tuto část lesa před nezvanými hosty. A co tu hledáš, mladý poutníku?“ zeptala se s nádechem zvědavosti.
Václav jí vyprávěl o svém záměru najít diamant. Husa se na chvíli zamyslela a pak pravila: „Víš, že diamant chrání mocný elf Alaros? Je moudrý, ale i přísný. Abys prošel, potřebuješ čisté srdce a přání nesobecké povahy.“
„Mé přání je čisté, chci ho najít, abych mohl pomoci své vesnici, která trpí nedostatkem vody,“ ujišťoval ji Václav. Husa, spokojena s jeho odpovědí, přikývla.
„Půjdeš-li dál tou stezkou na jih, dojít k údolí, kde stojí kouzelný strom. Ten strom je branou k skále, za kterou diamant leží. Ale pamatuj, budeš muset prokázat svou odvahu a moudrost.“
Václav poděkoval huse a vydal se naznačeným směrem. Jak šel, přemýšlel o slovech staré husy a cítil se více odhodlaný než kdy dřív.
Po několika hodinách konečně spatřil kouzelný strom. Měl nádherné zlaté listy, které se třpytily ve slunečním světle. Když k němu Václav přistoupil, uslyšel jemné šumění jako hlas staré písně. Věděl, že tento strom je branou, ale netušil, jak se dostat skrz.
Václav si vzpomněl na husina slova o odvaze a moudrosti, a tak se rozhodl strom oslovit. „Vzácný strome, jak mohu překonat tvou magii a dostat se k diamantu? Moužívám svou cestu na ochranu své vesnice.“
Strom se zachvěl, a jeho zlaté listy zašuměly jako tichý smích: „Abys prošel, musíš mi nejdřív odpovědět na otázku. Co je to, co máš, když ho sdílíš s ostatními, ale pokud si ho necháš, ztratíš to?“
Václav chvíli přemýšlel nad hádankou, a pak se usmál. „Je to tajemství,“ odpověděl.
„Správně!“ zvolal strom radostně a jeho kůra se začala rozestupovat, čímž odhalil skryté dveře. Václav neváhal a prošel jimi.
Za dveřmi se rozprostíralo nádherné údolí, plné květin a vzácných rostlin. Modrá obloha se nad Václavem klikatila jako řeka klidu a v dálce stála skála, u níž diamant odpočíval. Když k němu Václav došel, na vrcholku skály uviděl stát elfa Alarose.
„Vím, proč jsi zde, Václave,“ řekl Alaros, aniž by pohnul rty, a přesto jeho hlas zněl jako hřmění vzdálených blesků i šepot biblických větrů. „Tvůj úmysl je nesobecký, ale cesta k diamantu není snadná. Musíš překonat ještě jednu zkoušku.“
„Ochotně podstoupím jakoukoli zkoušku, která mi umožní získat diamant pro dobro mé vesnice,“ řekl Václav rozhodně.
„Tvým úkolem je odvaha bojovat a ochota obětovat se pro druhé,“ prohlásil Alaros. „Ale pamatuj, chamtivost a sobectví vždy vedou ke zkáze.“
Václav se zamyslel nad jeho slovy a vtom se před ním zjevila postava stvůry, která se zhmotnila z kamene a písku skály. Byla to obluda velká a děsivá s rudě žhnoucíma očima a hrdelním vrčením jako burácející bouře.
„Vzít si diamant je tvým přáním,“ řekla stvůra. „Ale nejprve mě musíš porazit!“
Václav však věděl, že síla leží uvnitř i v múžnosti využít rozum více než pouhou sílu. Když se stvůra rozběhla směrem k němu, Václav uskočil na stranu a chytil si ze země kámen. Sledoval, jak stvůra ztratila na chvíli rovnováhu, a namísto dalšího útoku na ni použil kámen jako zrcadlo, aby odráželo sluneční paprsky do jejích očí.
Oslepena stvůra zavřeštěla a stáhla se zpět. Václav věděl, že tohle je jeho šance, ale nechtěl ji zabít ani zranit. Místo toho použil svou všechnu odvahu a požádal ji o odchod.
„Nebudeme bojovat, stvůro, pokud můžeš odejít v míru. Nepotřebujeme bojovat za věci, které nepotřebují krveprolití.“
Na jeho slova stvůra zareagovala překvapením. Nikdo před tím s ní tak nemluvil. Pomalu se začala rozpouštět, až nakonec zcela zmizela v prach a písek.
Alaros se přiblížil k Václavovi a usmál se. „Prokázal jsi odvahu, moudrost i dobrotu srdce. K tomu diamantu jsi byl skutečně hodný. Bude tě nejen provázet na cestě domů, ale i žehnat tvé vesnici vodou, po které tolik toužíte.“
Tak se Václav s úsměvem rozloučil s elfem a vrátil se domů s diamantem. Jakmile se s ním objevil v rodné vesnici, začalo z něj tryskat proud vody, který naplnil všechna koryta řek a rybníky, a vesnice se opět mohla těšit z úrody a hojnosti.
A tak, s velkým údivem a vděčností, žili lidé v radosti a míru a Václav byl uctíván jako hrdina, který dokázal najít štěstí a přátelství v překvapeních kouzelného světa.