Za sedmero horami a devatero řekami stála malá vesnice jménem Hlínov. Lidé tu byli pokojní, pracovití a měli zvláštní dar – uměli tvořit nádherné věci z hlíny. Každý dům byl ozdoben keramickými reliéfy, zahrady byly plné sošek z pálené hlíny a děti si hrály s hliněnými zvířátky, která se někdy dokonce sama pohybovala, pokud je děti správně uplácaly a potichu jim zašeptaly přání.

Uprostřed vesnice stála nejstarší pec, o které se vyprávělo, že ji postavil pradávný čaroděj. Říkalo se, že kdo do ní vloží hliněné srdce, tvořené s čistým úmyslem, může oživit cokoli, co uplácá. Ale nikdo už po generace nic takového nezkoušel – lidé se báli, že by to mohlo přivolat potíže. A tak pec zůstávala tichá a studená, zarostlá břečťanem a obehnaná trním.

Jednoho dne se ve vesnici narodila holčička jménem Lína. Byla zvědavá, veselá a hlína byla její nejoblíbenější hračka. Zatímco jiné děti si stavěly domečky nebo zvířátka, Lína tvořila tváře – smutné, veselé, zamyšlené. A všechny, jako by měly duši.

Jednoho večera, když se Lína potloukala poblíž staré pece, zaslechla slabé šeptání. Zvědavě nakoukla skrz trnité větve a uviděla, že jeden z trnů slabě svítí narůžovělým světlem. Přitiskla ucho ke kmeni a uslyšela: „Pomoz mi… osvoboď mě…“

Zděšená a zároveň fascinovaná běžela domů a celé to vyprávěla své babičce, která byla nejstarší ženou ve vesnici. Babička si smutně povzdechla a začala vyprávět příběh starý jako vesnice sama.

„Kdysi dávno žil čaroděj jménem Hliňák. Nebyl zlý, ale byl samotář a měl srdce z hlíny. Vytvářel zázračné bytosti, které mu pomáhaly pěstovat zahradu, nosily vodu, zpívaly mu, když byl smutný. Ale jednoho dne se rozhodl vytvořit stvoření z trnu – chtěl, aby hlídalo jeho největší poklad: hliněné srdce života. Trn ale měl v sobě kousek zloby, protože vyrostl z trnité růže, kterou kdysi někdo zlomil bez poděkování. A tak, místo aby poklad chránil, uvěznil čaroděje ve vlastní peci a převzal jeho místo. Od té doby pec mlčí a trní kolem ní roste.“

Lína se rozhodla, že čaroději pomůže. V noci si sbalila pytlík hlíny, dřevěnou lžíci, lucerničku a šla k peci. Trní bylo husté a ostré, ale Línu chránilo její přání – každým krokem se trny rozestupovaly, jako by i ony chtěly, aby starý čaroděj byl osvobozen.

Když se dostala až k peci, uviděla v jejím středu hliněné dveře pokryté runami. Lucernička zhasla a z pece vyšel hlas: „Kdo přichází? S jakým úmyslem neseš hlínu?“

„Jsem Lína z Hlínova. Chci tě osvobodit, čaroději Hliňáku,“ odpověděla dívka a postavila se rovně.

„Pak musíš uplácat tři pravdy. První musí být o srdci, druhá o odvaze a třetí o trnu. Jen tak můžeš prolomit kouzlo.“

Lína se posadila před pec a začala tvořit. První pravda byla srdce – uplácala hliněné srdce, ale ne obyčejné. Bylo rozdělené na dvě poloviny – jednu hladkou a druhou popraskanou, aby ukázala, že i zlomené srdce může milovat.

Druhá pravda byla odvaha – vytvořila malou postavičku dívky, která drží v ruce lucernu a stojí před temnou jeskyní. Její oči byly zavřené, ale ústa se usmívala.

Třetí pravda byla nejtěžší – trn. Lína uplácala trn, který se vinul kolem malé květiny. Znamenalo to, že i to, co bolí, může chránit něco krásného.

Když položila všechny tři výtvory před pec, země se zatřásla, trny se začaly stahovat a z pece vyšel prastarý muž v hnědé róbě, jeho oči měly barvu hlíny po dešti.

„Děkuji ti, Líno,“ řekl čaroděj Hliňák a poklekl. „Osvobodila jsi mě nejen z pece, ale i z mé vlastní pýchy. Zapomněl jsem, že hlína nevytváří jen tvar, ale i příběh.“

Vesnice se ráno probudila do podivného světla – trní kolem staré pece zmizelo a místo něj tam rostly květiny. Hliňák se stal učitelem dětí a učil je, jak tvořit nejen rukama, ale i srdcem. Lína se stala jeho učednicí a společně vytvořili novou pec, která vyprávěla příběhy každému, kdo do ní vložil své hliněné dílo.

Lidé z okolních vesnic přicházeli, aby viděli zázraky Hlínova – tančící hliněné ptáčky, mluvící sošky a dokonce i malé hliněné dráčky, kteří chrlili páru místo ohně.

A trn, který kdysi držel čaroděje v zajetí? Ten byl zasazen do květinové zahrady, kde hlídal nejkrásnější růži. Už nepíchal – jen šeptal příběhy těm, kdo se nebáli naslouchat.