Kdysi dávno, za devatero horami a hlubokými lesy, ležela kouzelná země jménem Lirien. V jejím srdci stál zámek z bílého kamene, na jehož věžích rostly růže, které nikdy neuvadaly, a v jeho komnatách vládla moudrá královna Miralda. Byla laskavá a lidé ji měli velmi rádi, protože vždy pomáhala potřebným a chránila zemi před zlem. Její vláda byla požehnáním pro všechny – pro lidi, zvířata i kouzelná stvoření obývající Lirien.
Jednoho dne se ale v zemi objevila temná síla. Z dalekých severních hor přišel mocný čaroděj jménem Morgrin. Jeho srdce bylo chladné jako led a toužil ovládnout celou zem. Pomocí černé magie vytvořil armádu stínů, která se v noci plížila krajem a šířila strach. Z úrodných polí se stala pustina, lesy ztichly a voda v řekách začala mizet.
Královna Miralda se svolala radu moudrých. Mezi jejími nejbližšími rádci byl starý kouzelník jménem Elboran, který znal mocná zaklínadla starých časů. „Morgrina nelze porazit silou,“ řekl Elboran při radě. „Jeho moc roste s každým strachem a beznadějí. Potřebujeme hrdinu s čistým srdcem, který se vydá na cestu plnou nebezpečí, najde Zářivý krystal a obnoví rovnováhu mezi světlem a tmou.“
Z celé země se sjížděli rytíři a bojovníci, aby se ucházeli o hrdinskou výpravu. Ale krystal mohl podle starých pověstí najít jen ten, kdo v srdci neměl touhu po slávě nebo odměně. A tak se stalo, že výpravu nepodnikl žádný rytíř, ale mladý chlapec jménem Taren, syn kováře z vesnice Laenor.
Taren byl skromný, odvážný a měl srdce plné soucitu. Když se dozvěděl o hrozbě, nečekal na povolání; rozhodl se že půjde pomoci své zemi. Rozloučil se s otcem i matkou a vydal se na cestu, netuše, jak velké dobrodružství ho čeká.
Brzy poté, co opustil vesnici, vkročil do Starého lesa, kde žili elfové — strážci moudrosti a starého poznání. Les byl tajemný, plný šepotů listů a mihotavých světel. Tam Taren potkal elfskou dívku jménem Lynëa. Měla dlouhé zlaté vlasy a oči jako tekuté stříbro. Nejprve se k němu chovala nedůvěřivě, ale když viděla jeho čisté srdce, rozhodla se mu pomoci.
„Cesta k Zářivému krystalu vede přes Hory věčného sněhu, Temné jeskyně a Zrcadlové jezero,“ řekla Lynëa jedné noci, když seděli u ohně. „Já tě povedu, ale až se dostaneme ke strážcům jezera, musíš jít sám. Oni poznají, jestli jsi hoden krystalu.“
Putovali dlouhé dny. Čelili náledí, prudkým větrům i stvůrám, které sloužily Morgrinovi. Ale Taren nikdy neztratil odvahu. Elboran jim do výbavy dal amulet, který dokázal na chvíli odehnat stíny a zahřát srdce, když se zmocnila únava.
Když dorazili k Temným jeskyním, museli se oddělit. Lynëa se nemohla vydat dovnitř — elfové nesnáší hlubiny. Taren tedy šel sám. V jeskyních byl klid, ale také cosi tísnivého. Oči mu svítily jen díky elfské lucerně, kterou mu Lynëa věnovala. Tam našel starého draka, který dříve střežil bránu do Zrcadlového jezera.
Drak, jménem Vaurion, byl kdysi mocný ochránce, ale Morgrinova magie ho zaklela do spánku. Když Taren potichu a laskavými slovy s drakem promluvil, něco se v něm pohnulo. Kruté čáry se začaly ztrácet a Vaurion zvolna otevřel oči.
„Kdo jsi, že tě nic neděsí?“ zeptal se drak.
„Nejsem nikdo zvláštní,“ odpověděl Taren. „Jen chci pomoci, aby byl znovu mír.“
Vaurion poznal, že chlapec mluví pravdu, a daroval mu starou dračí šupinu. „Z té je síla, kterou budeš potřebovat, až budeš stát tváří v tvář Morgrinovi. Ale zářící krystal si musíš zasloužit sám.“
Nakonec dorazil k Zrcadlovému jezeru, které bylo tiché a klidné. V jeho hloubkách sídlili duchové minulosti a věděli, co nosí srdce každého, kdo k nim přichází. Když Taren klekl u břehu, voda se rozevřela a z ní vystoupila postava složená ze světla a vody.
„Proč hledáš Zářivý krystal, dítě člověčí?“ ptala se postava.
„Ne pro slávu, ne pro odměnu. Jen chci, abychom mohli znovu žít beze strachu,“ odpověděl upřímně Taren.
Postava se usmála a jezero zazářilo jako slunce. Z jeho středu se zvedl Zářivý krystal – krásný a jasný, jako by v sobě skrýval všechny hvězdy nebe. Taren ho opatrně uchopil a v tu chvíli pocítil v srdci teplo jako nikdy předtím.
Když se vrátil zpět k Lynëe, společně se vydali na zpáteční cestu. Ale Morgrin už cítil, že jeho moc slábne, a postavil se jim s armádou stínů. V nejtemnějším údolí se střetli.
Bitva byla divoká, ale když Taren pozvedl krystal nad hlavu, z něj vyšlehlo světlo tak silné, že stíny prchly a Morgrin byl oslněn. Jeho kouzla se rozpadla, maska moci se zlomila a pod ní zjevil jen unavený a zlomený člověk, který kdysi dávno propadl nenávisti.
Krystal pohltit všechnu temnotu, kterou rozséval, a Morgrinova moc se rozpadla v prach. Země se začala uzdravovat, lesy se probudily, potoky znovu zurčely a slunce vysvitlo na obloze.
Královna Miralda přivítala Tarena s poctami, ale on se nechtěl stát hrdinou. Vrátil se do své vesnice, kde pomáhal lidem vyrábět nové pluhy a opravit vše, co bylo zničeno. Lidé ho však nikdy nezapomněli. V lesích, na kamenech i v písních elfů se jeho příběh vyprávěl dál, jako připomínka že skutečná síla se nerodí z moci, ale z odvahy a laskavého srdce.