Daleko na severu, kde zima nikdy nekončí a sníh pokrývá krajinu jako třpytivá peřina, leželo zapomenuté království jménem Ledoles. V tom království žila dívka jménem Ela. Byla to prostá dívka s ryzím srdcem, dlouhými zlatými vlasy a očima modrýma jako ledové jezero. Bydlela s babičkou ve srubu na kraji lesa, kde každé ráno krmila ptáky, pomáhala zvířatům v nouzi a sbírala bylinky, které pak sušila nad krbem.
Jednoho dne, když Ela sbírala čerstvou mátu u zamrzlého potůčku, se nebe náhle zatáhlo a nad kopci zaznělo dunění. Země se zachvěla a z dálky se přiblížil hluboký hlas: „Hlad! Hlad!“
Ela ztuhla. Věděla, co to znamená. Léty staré pověsti vyprávěly o obrovi jménem Skarn, který přišel vždy, když kraj zalil nejhlubší chlad. Říkalo se, že je z kamene a ledu a že kdysi dávno vládl Severu, dokud ho mocná kouzelnice neuzamkla do horské jeskyně pod ledovým zámkem. Nyní však kouzlo očividně povolilo. Obr se probudil a toužil po pomstě.
Ela utekla domů a vyprávěla babičce, co slyšela. Babička si tiše povzdychla a vytáhla starý svitek zpod prken podlahy. „Tohle napsala tvoje matka, než zmizela,“ zašeptala. „Byla strážkyní Ledového klíče – kouzelného předmětu, který může obra znovu uspat.“
Ela opatrně rozvinula svitek. Byl plný podivných znaků, map a kouzelných veršů. Srdce jí bušilo – měla strach i odhodlání. Nemohla dopustit, aby obr zničil Ledoles. Rozhodla se tedy vydat na cestu. Babička jí dala malý stříbrný amulet se zasněženou vločkou. „Tohle tě ochrání před nejkrutějším mrazem,“ řekla a políbila ji na čelo.
Ela šla nejprve lesem, kde jí pomáhali zimní ptáci – skřehotaví havrani i něžné sýkorky – ukazující správnou cestu. Prvním místem, které musela najít, byl Mluvící pramen. Podle svitku tam mohla získat odpovědi na své otázky. Pramen však střežila trojice ledových vlků. Když k němu dorazila, vlci vycenili tesáky, ale Ela na ně promluvila klidně a s úctou. Vyprávěla jim o tom, jak chce zachránit krajinu. Vlci, dojati její odvahou a čistým srdcem, jí ustoupili stranou.
Z pramene zazněl hlas: „Ledový klíč nesídlí v království. Pokračuj dál na Sever, kde ustává čas a slunce nikdy nevychází. Hledej Strom zmrzlých vzpomínek – tam najdeš, co hledáš.“
Ela šla statečně dál, prodírala se závějemi, přespávala v jeskyních a přešla zamrzlé jezero, kde pod jejím krokem pukal led a noci byly plné strašidelných šepotů. Nakonec došla k místu, kde mezi skálami stál osamělý strom se stříbrnými větvemi. Každá větev šuměla, jako by šeptala tisíce hlasů. Když Ela stromu přiložila ruku k kmeni, do mysli se jí vlily vzpomínky její matky: obraz krásné ženy s očima jako Ela, která vkládá Ledový klíč do ledového jezírka pod horou Skarnu.
Ela vyrazila k hoře. Cestou ji zastihl obrovský vichr – obra Skarna dělilo od světa už jen málo. Cítila, jak se led tříští, jak se země bortí. Ale nezastavila se.
Když doběhla k jezírku, stálo z něj jen torzo – led pukl, voda se bouřila, z utrženého útesu stoupala obří ledová postava. Obr Skarn, dvakrát větší než nejvyšší věž v královském městě, se vztyčil a jeho oči žhnuly mrazivým hněvem.
„Kdo se mě opovažuje budit?“ zaburácel.
Ela se třásla, ale vystoupila kupředu. „Já. Jsem Ela, dcera strážkyně Ledového klíče. Přišla jsem tě znovu uspat, než zničíš vše, co miluji!“
Obr se zasmál, až spadly kusy rampouchů z horské stěny. „Ano? Sama? Jaký klíč? Ten je dávno pryč!“
Ela však věděla, co má dělat. Podle svitku se Ledový klíč dal obnovit. Rozevřela dlaně a položila do vody amulet od babičky. Recitovala slova písně, která byla napsaná ve svitku:
„Srdce čisté, síla skrytá,
klíčku z ledu dej se znít,
mocná králi z hor a mlhy,
nech svůj hněv v spánku snít.“
Voda se zaskvěla modrým světlem a z amuletu se zvedl klíč z čistého ledu. Byl lehký jako pírko, ale zářil jako hvězdy. Ela ho uchopila a obrátila k obrovi.
Obr se přestal smát. Díval se na klíč, oči mu potemněly a pak tiše zašeptal: „To je zpěv… mé sestry…“ Skarn totiž kdysi nebyl zlý. Byl strážcem zimy, ale ztratil paměť, když ho posedlo staré kouzlo zuřivosti.
Když klíč v Elačiných rukou zazářil naplno, obr se potřásl, ztrnul – a pomalu se proměnil v ledovou sochu. Jemně dopadl na dno jezírka, kde se znovu ponořil pod klidnou hladinu.
Vichřice ustala. Mraky se rozestoupily a poprvé po letech vyšlo v Ledolesu slunce. Paprsky se odrážely od stříbrných stromů a zářily jako tisíce diamantů.
Ela se vrátila domů, kde ji přivítala babička se slzami radosti. Lidé z celého kraje se brzy dozvěděli o její statečnosti a přišli jí děkovat. Ale Ela nikdy nezpychla a stále pomáhala ptákům, sbírala bylinky a učila děti kouzla přírody.
Ledový klíč opět spočíval v bezpečí pod pláštěm z jiskřivého ledu a pokoj v Ledolesu trval další dlouhá staletí.