V hlubokém údolí mezi šepotajícími horami a stříbrnými lesy, kde vítr zpívá písně z dávných časů, se rozprostíralo království Eldora. Vládla mu moudrá královna Althea, známá svou laskavostí a schopností porozumět řeči zvířat i stromů. Eldora byla země plná kouzel, kde jednorožci běhali po loukách a elfové tančili pod světlem měsíce.

Jednoho jarního rána, když se rosa ještě třpytila na trávě a slunce se teprve dralo přes mlhu, se královna procházela zahradou. Došla až k posvátné jabloni, která rostla uprostřed palácového nádvoří. Tato jabloň nebyla obyčejná – každé její jablko mělo schopnost vyléčit nemoc, zahnat smutek nebo přinést moudrost tomu, kdo ho snědl. Strom se však nikdy neplodil víc než jedno jablko za rok.

Toho rána však Althea s hrůzou zjistila, že jablko zmizelo.

„Kdo by se odvážil ukrást posvátný plod?“ zamumlala královna a hladila kůru stromu. I jabloň se třásla rozhořčením.

Bez otálení svolala radu. Mezi přítomnými byl i elf jménem Lirien, mladý a zvídavý, který měl zvláštní dar – dokázal slyšet ozvěnu minulosti, když se dotkl předmětu nebo místa. Královna ho požádala o pomoc.

Lirien přistoupil ke stromu, položil dlaň na jeho kmen a zavřel oči. Vítr mu čechral dlouhé stříbrné vlasy a světlo slunce se odráželo od jeho uší, které se třpytily jako perlové mušle.

„Vidím muže v černém plášti,“ řekl tiše. „Přišel v noci, skryl se mezi stíny a utrhl jablko. Jeho úmysly nejsou čisté.“

Královna se zamračila. „Musíme to jablko získat zpět, dřív než bude pozdě.“

A tak byl Lirien vyslán na cestu, doprovázen statečným jednorožcem jménem Solan, který měl zlatý roh a srst bílou jako padlý sníh. Solan byl poslední ze svého rodu a měl schopnost rozeznat dobro od zla.

Společně se vydali přes hory a lesy, až dorazili do země jménem Travor, kde vládl přísný kníže jménem Roderik. Roderik býval kdysi dobrým vládcem, ale od chvíle, kdy jeho dcera onemocněla nevyléčitelnou nemocí, stal se zatrpklým a uzavřeným. Nikdo nevěděl, co ji trápí, a žádný lék nepomáhal.

Lirien se převlékl za poutníka a se Solanem po boku vstoupil do města. U brány je však zastavili stráže.

„Co chcete v našem knížectví?“ ptal se velitel.

„Hledáme ukradené kouzelné jablko,“ odpověděl Lirien. „Má moc léčit a bylo utrženo ze stromu naší královny.“

Velitel zbledl. „To jablko… to má naše knížecí dcera. Kníže tvrdí, že ho našel v lese a přinesl domů. Od té doby se stav jeho dcery zlepšuje.“

Lirien pochopil, že kníže Roderik ukradl jablko ne ze zlé vůle, ale z lásky ke své dceři. Přesto bylo třeba stromu vrátit rovnováhu, jinak by uschl a s ním i magie v Eldoře.

Elf a jednorožec byli pozváni do paláce. Kníže Roderik je přijal v sále vyzdobeném starými gobelíny a tesanými sloupy.

„Vím, proč jste přišli,“ řekl bez úvodu. „Ano, vzal jsem to jablko. Má dcera byla na pokraji smrti. Nemohl jsem ji ztratit.“

Lirien se mu podíval do očí. „Rozumím tvé bolesti, Roderiku. Ale jablko patřilo posvátnému stromu. Pokud nebude vráceno, Eldora ztratí svou kouzelnou sílu. A tvá dcera… její uzdravení nemusí být trvalé, pokud se rovnováha nenapraví.“

Kníže chvíli mlčel. Pak zavolal svou dceru, mladou dívku jménem Mirela. Byla bledá, ale její oči zářily. Nesla zlaté jablko v náručí jako drahocenný poklad.

„Děkuji ti za život,“ řekla Lirienovi, „ale nechci, aby kvůli mně trpěla celá země.“

A tak jablko vrátili. Solan je nesl na svém hřbetě, zatímco Lirien zpíval starou elfí píseň o obnově a naději. Když dorazili zpět do Eldory, královna Althea jablko opatrně vložila zpět na větev. Strom se rozzářil zeleným světlem a začal znovu zpívat svou píseň života.

Ale to nebyl konec kouzel. Když se strom uzdravil, vyslal paprsek světla k obloze a z něj spadlo další jablko – tentokrát určené pro Mirelu. Posvátný strom totiž poznal její odvahu a pokoru.

Lirien a Solan se vrátili do Travorského knížectví a předali jablko knížeti Roderikovi. Mirela ho snědla a její uzdravení bylo tentokrát úplné a trvalé. Slunce znovu zazářilo nad jejími věžemi a lidé zpívali písně o zázraku.

Kníže Roderik se změnil. Znovu se usmíval a otevřel své srdce i brány svého města. Učinil přísahu, že bude chránit kouzla země a nikdy už nezasáhne do rovnováhy přírody.

Lirien a Solan se vrátili do Eldory jako hrdinové. Královna Althea uspořádala slavnost, kde se zpívalo, tančilo a vyprávěly se příběhy o odvaze a naději. A když se noc snesla a hvězdy se rozžehly na nebi, jabloň jemně šuměla, jako by šeptala nové sny do srdcí všech přítomných.

A od těch dob se každé jaro na jabloni objevila dvě jablka – jedno pro Eldoru a druhé pro toho, kdo nejvíc potřeboval pomoc. Protože pravá kouzla nikdy nezmizí, když je sdílíme s ostatními.