V hlubokém údolí, kde se ranní mlhy válely jako chomáče vaty a kde rostly staleté duby, se rozkládala malá, téměř zapomenutá vesnice jménem Hliněná. Vesničané tu byli prostí lidé, kteří svou obživu získávali z hlíny. Hlína tu nebyla jen obyčejná — byla teplá, voňavá a tvárná, jako by v sobě ukrývala srdce samé země.
Právě v této vesnici žil chlapec jménem Janek. Měl blonďaté vlasy, věčně špinavé ruce od hlíny a oči bystré jako dvě kapky rosy. Janek byl velmi hodný. Pomáhal sousedům, staral se o nemocné ptáčky a každé ráno pozdravil všechny stromy na cestě ke škole. Ale jeho nejoblíbenější činností bylo tvoření z hlíny. Sochal z ní zvířátka, postavičky i celé pohádkové domky. Hlína ho poslouchala jako věrný přítel.
Jednoho dne našel Janek v lese kousek zvláštní hlíny, která se leskla do zlata a voněla po skořici, hřebíčku a vanilce. Vytvaroval z ní malý hrníček. Když ho donesl domů, babička ho naplnila čajem a nabídla mu doušek. Ve chvíli, kdy napil, se Jankovi zatmělo před očima a vše kolem se zatočilo.
Ocitl se na nádherné louce, kde stonky trávy byly ze smaragdů a motýli měli křídla jako z hedvábí. Uprostřed louky stála žena v dlouhém fialovém závoji, který se třpytil jako hvězdy za hluboké noci. Kolem ní rostly podivuhodné rostlinky, jejichž listy zářily a šel z nich opojný vůně koření — skořice, kardamonu a muškátového oříšku.
„Vítej, Janek,“ promluvila žena hlasem jemným jako vánek. „Jsem Paní Kořeněného Závoje. Stvořil jsi kouzelný hrníček z Posvátné hlíny. Tím jsi otevřel bránu do našeho světa, ale také probudil něco, co mělo zůstat spící.“
„Omlouvám se, nechtěl jsem nic špatného,“ zamumlal Janek.
„Vím, že tvé srdce je čisté. Právě proto tě žádám o pomoc,“ řekla Paní Kořeněného Závoje. „Zlý pán jménem Smolněk se probudil v jeskyni pod horou. Když spal, světu vládla rovnováha a koloběh. Ale nyní kazí hlínu zlobou, činí ji suchou, neplodnou, a koření v mém království vadne.“
Janek polkl, ale poté se narovnal. „Co mám udělat?“
„Musíš získat tři klenoty z hlíny – Srdce Země, Dech Vody a Plamen Ducha. Každý z nich je ukryt v jiném koutě tohoto světa. Bez nich nedokážu kouzelný závoj rozvinout naplno a zastavit Smolňka.“
A tak Janek vyrazil na cestu. Prvně ho čekala návštěva Jeskyně Kapek, kde měl najít Dech Vody. Cesta byla dlouhá a plná nástrah. Přes cestu mu přebíhali mrmlající skřítci, kapky deště začaly zpívat smutné písně, až se mu chtělo plakat. Ale Janek si vzpomněl na babičku, její laskavá slova, a to mu dodalo sílu.
V jeskyni se setkal s vodním duchem jménem Kaplína, která střežila Dech Vody. Měla průzračný hlas a oči jako rybníček za letního rána.
„Proč bych ti měla dát Dech Vody?“ zeptala se.
„Ne pro sebe, ale pro Zemi, pro rostliny, pro dobro,“ odpověděl Janek.
„Pak ti jej dám,“ řekla a vydechla do kamenité skořápky. Skořápka začala zářit modře a Janek ji opatrně vložil do tašky.
Druhý klenot, Srdce Země, bylo schováno hluboko pod Kořenovým lesem. Tam kraloval stařičký pařez jménem Mokrohlas, který znal všechny písně světa. Nechtěl však dát poklad nikomu, kdo neporozumí jeho tónům. Janek si sedl, naslouchal šumění větví, šustění listů a brumlání brouků. Potom začal zpívat — píseň, kterou kdysi zpívala jeho babička při pečení perníků. Mokrohlas se pousmál a jeho kůra se otevřela: „Tvůj hlas znají i kořeny. Vem si Srdce Země.“
Třetí klenot, Plamen Ducha, se nacházel na vrcholku Hory Snění, kam se dalo dostat jen, když člověk netouží po ničem jiném než po dobru. Strmou stezku Janek sestoupil s odhodláním. Na vrcholu chránil plamen malý dráček jménem Jiskroš. Zpočátku prskal plameny strachu a pochybností, chtěl Janka zastrašit.
„Plamen Ducha je pro silné. Máš v sobě oheň, hošku?“ zasyčel.
„Ne silou, ale láskou,“ zašeptal Janek a natáhl ruku se svým hliněným medvídkem, kterého celou cestu nosil v kapse.
Jiskroš se usmál, oheň pohasl a v jeho srdci se zaleskl poslední klenot.
Když měl Janek všechny tři, rychle se vrátil na louku. Paní Kořeněného Závoje už na něj čekala. Vzala klenoty, vetkala je do svého závoje, který se okamžitě rozzářil oslnivým světlem všech barev. Rozpustila jej nad krajinou a s každým vlněním závoje se země zelenala, voda proudila a vzduch voněl jako sladký deštík.
Smolněk, který zatím šířil suchou špínu a kal, se najednou zastavil. Závoj jej objal jako teplá přikrývka, a jak byl plný lásky a dobré energie, zlost z něj zvolna odpadala jako starý nátěr. Změnil se v trs voňavého tymiánu a zakořenil nedaleko vesnice.
Janek se probudil doma, stále s hrníčkem v ruce. Voněl stejně jako dřív. Babička se na něj usmála, jako by věděla všechno.
Od té doby byla hlína v Hliněné ještě krásnější a plodnější. Vesničané říkali, že když se z ní tvoří s láskou, voní po skořici a že večer, když usínají, slyší zpívat závoj. Janek zůstal stejný — hodný, skromný a pořád s rukama od hlíny. Jen občas vytesal do hlíny tvář Paní Kořeněného Závoje a podivuhodného dráčka s jiskřičkami v očích.