Za hlubokým lesem, kde se stromy nakláněly, jako by chtěly šeptat svá největší tajemství, stála malá chaloupka s modrými okenicemi a komínem, z něhož se linula vůně skořice a medu. Bydlela v ní mladá dívka jménem Maruška. Měla vlasy jako zralá pšenice a oči čisté jako horské jezero. Maruška žila se svou babičkou, která pekla ten nejchutnější perník v celém kraji. Lidé z okolních vesnic chodili pro babiččin perník, ale jen Maruška znala tajemství jeho přípravy – byla to kapka zlaté kaše, která se musela vmíchat do těsta přesně o půlnoci.

Jednoho dne se babička rozstonala. Ležela tiše na lůžku a její tvář byla bledá jako zimní mlha. Maruška se o ni starala, vařila, prala a pekla perník sama. Ale perník nebyl zdaleka tak dobrý jako dříve, neboť zlatá kaše zmizela… Včera večer ji ještě měla, uložila ji v kouzelné misce pod police, jak ji babička naučila. Ale ráno, když chtěla kaši použít, miska byla prázdná.

Maruška věděla, že bez zlaté kaše nevznikne pravý perník, a bez perníku si nebudou moci vydělat na léky pro babičku. Proto se rozhodla odvážně vydat do světa a kaši získat zpět. Vzala si dlouhý plášť proti větru, košík s posledním kouskem voňavého perníku a vydala se do lesa.

Šla a šla, slunce stoupalo na nebi a vrány kroužily nad korunami stromů. Najednou uslyšela tiché vzlykání. Ve tmavé houštině seděla drobná víla se stříbrnými křídly. Plakala, protože jí spadla kouzelná hůlka do hlubokého pařezového jezírka a nemohla ji sama vylovit.

Maruška neváhala, vyhrnula si rukávy, vyšplhala se na kluzké břehy jezírka a s pomocí dlouhé větvičky vílinu hůlku vylovila. Víla byla dojatá.

„Za tvou laskavost ti daruji kouzelný pramínek,“ řekla a podala Marušce zlatavý šperk ve tvaru kapky. „Stačí ho zakapat na list a list ti ukáže cestu.“

Maruška poděkovala, připevnila pramínek ke svému plášti a pokračovala v cestě. Zanedlouho došla k rozcestí, kde se cesta štěpila na tři – jedna zarostlá břečťanem, druhá posetá kameny a třetí obrostlá růžovými květy.

„Která vede k mé kaši?“ ptala se nahlas.

Vtom se zaleskl pramínek a k zemi spadl list. Pomalu, jakoby veden neviditelnou silou, se vydal cestou kamenitou. Maruška neváhala a následovala ho.

Po chvíli cesty narazila na zvláštní zříceninu staré pece, kolem které poletovaly modré světlušky. Pec zavoněla čerstvým perníkem, i když nikdo nebyl na blízku. Maruška nakoukla dovnitř a spatřila malého skřítka, jak dortuje do kynoucího těsta.

„Co tu děláš?“ zeptala se opatrně.

„Pomáhám mistru kouzelníkovi s jeho Velkým perníkem Světa. A tebe znám – tvoje babička ho dělala nejlíp. Ale teď… jak se zdá… ztratil svou sílu.“

„Chci ji získat zpět. Máme jen jednu kapku zlaté kaše, ta je pryč.“

Skřítek zamrkal a poškrábal se za uchem. „Obávám se, že kaše skončila u samotného kouzelníka Stromoděje. Ukradl ji, aby jeho perník měl sílu bohů. Nikdy však nepochopil, že síla není jen v kaši samotné, ale v tom, kdo ji připravuje.“

Maruška se zamračila. „Vedeš mě k němu?“

Skřítek se usmál. „Budeš-li mít odvahu, dovedu tě až ke stromové věži.“

Cesta ke Stromodějově věži vedla přes bezedné bláto, vřící potok malinového odvaru a houštiny, kde každé křoví zpívalo jinou písničku. Maruška překonávala nástrahy, i když ji často přemáhalo vyčerpání. Ale vzpomínka na babičku a vůně perníku jí vždy vrátila sílu.

Nakonec stanuli před věží, která vyrůstala přímo ze starého dubu. Kořeny byly jako schody a koruna věže se ztrácela v mracích. Z vrcholu věže se linul podivný zpěv a vůně přepáleného karamelu.

Stromoděj byl podivný stařec v hábitu z kůry a s bradkou zamotanou do klacíků. Seděl u velikého kotle, ve kterém bublala zlatá kaše.

„Tak ty jsi ta dívka, co přišla pro kaši?“ zavrčel. „Myslíš, že ji dostaneš? Není tvoje. Já ji vytvořil z deště a měsíčního prachu!“

„Kaše byla naše,“ řekla Maruška klidně. „Smíchala ji babička z mléka, medu a vzpomínek. Ty jsi ji ukradl.“

„Perník z mojí kaše bude zářit silou tak mocnou, že mě udělá nesmrtelným!“

„Ale nebude chutnat po lásce,“ odpověděla tiše.

Kouzelník se zarazil.

„Cože? Co jsi to řekla?“

„Láska. Ta dává perníku sílu. Když ho děláš pro někoho, koho máš rád, rozzáří se a poví příběh bez slov.“

Kouzelník se na chvíli odmlčel. Pak řekl: „Dobrá. Ověříme to. Udělej perník bez kaše. Já udělám svůj z mé kaše. Ať rozhodne vůně!“

Maruška přitakala. Kolem se sletěli všichni tvorové lesa. Víly, skřítci, veverky i sovy. Když perníky byly upečeny, nechali je položené na mýtině. Kouzelníkův voněl ostře po zázvoru a síře, zatímco Maruščin omamně po medu a skořici, a šířil kolem teplé světlo, jako by rozpouštěl ledy v srdcích přihlížejících.

Stromoděj si sundal klobouk a sklonil hlavu. „Tvé srdce je silnější než moje kouzla. Vezmi si kaši. A ještě víc – vezmi si mou hůl. Už nejsem takový čaroděj, jak jsem býval.“

Maruška se uklonila. Odnesla kouzelnou kaši a babička se po jejím návratu rychle zotavila. Lidé znovu začali chodit pro perník a říkali, že chutná ještě lépe než předtím. A možná proto, že Maruška objevila skutečnou sílu dobroty, přátelství a odhodlání – dokázala i bez kouzel změnit svět k lepšímu.