Za sedmero horami a devatero lesy leželo království Jablunko. Bylo to kraj plný zelených luk, květinových polí a ovocných sadů. A právě uprostřed těchto sadů rostla jediná zlatá hruška, kouzelný strom, který nesl jediné ovoce za rok – zářivě zlatou hrušku, která měla v sobě kouzelnou moc uzdravit každou bolest a nemoc. Už po generace střežila tento strom královská rodina a každý rok se hruška darovala tomu, kdo ji nejvíce potřeboval.

Král Jindřich IV., který vládl Jablunku, byl moudrý a laskavý. Sám kdysi jako chlapec ochutnal kousek zlaté hrušky, když měl horečku, která ho téměř připravila o život. Od té doby věřil, že kouzelné věci musí být uchovány, ale neměly by být drženy jen pro krále – měly by sloužit všem.

Jednoho jara přišlo do království sucho. Prameny z hor, ze kterých lidé i zvířata pili, začaly vysychat. Studny v vesnicích se změnily na bláto a i samotný královský pramen, který protékal skrze zámek a zavlažoval královský sad, se proměnil v prázdný kámen. Bez vody začaly vadnout květiny, krávy přestaly dávat mléko a i hruškový strom uprostřed sadu začal chřadnout. Jeho listy zhnědly a plod, který se měl zanedlouho zrodit, byl jen malý a scvrklý.

Lidé se začali obávat nejhoršího. Král Jindřich svolal radu starších a mudrců, aby zjistil, co se děje. Ti však měli jen jednu odpověď – „Musíme najít pramen života, ukrytý hluboko v horách. Je to starodávný kouzelný pramen, jehož vody dokážou oživit i ztvrdlou zem a navrátit sílu všemu živému.“

„Ale jak jej najdeme?“ ptal se král zoufale. „Nikdo neví, kde přesně leží, a říká se, že se pohybuje podle vůle lesa.“

Tehdy se v království zjevil podivný muž. Měl dlouhý plášť, vysoký špičatý klobouk a v ruce dřevěnou hůl, na jejímž konci se třpytil jantarový krystal. Jeho oči byly hluboké jako prameny sám a jméno jeho – kouzelník Radovan.

„Zdravím tě, králi Jindřichu,“ oslovil krále hlubokým a klidným hlasem. „Vím o prameni, který hledáš. Ale cesta k němu není lehká. Je ukrytý v Bloudících horách, chráněn lesními tvory a zkouškami. Můžeš tam poslat vojsko, ale jen ten, kdo má čisté srdce a kdo dokáže překonat vlastní strach, může pramen nalézt.“

Král chvíli mlčel a pak se podíval na svého syna, mladého prince Alexe. Byl to dobrosrdečný chlapec, odmalička měl rád přírodu, zvířata a snil o dobrodružstvích. Ač byl ještě mladý, měl v sobě odvahu a milosrdenství.

„Alexi,“ oslovil ho král, „jsem starý a nemohu jít. Ale ty jsi náš nadějný princ. Vydáš se na cestu?“

„Ano, otče,“ odpověděl bez váhání Alex. „Udělám vše pro království a pro záchranu hrušky i všeho živého.“

A tak se princ spolu s kouzelníkem Radovanem vydali na dlouhou cestu do Bloudících hor. Cestou museli překročit Temný les, kde stromy šepotají mezi sebou a lákají poutníky ze stezky. Právě zde na ně čekala první zkouška.

Zatímco šli po lesní pěšině, ozvala se náhle slabáčká pomoc volající víla. Ležela pod kořeny stromů, zraněná a slabá. Princ, ač Radovan ho varoval, že to může být past, se zastavil, aby jí pomohl. Zabalil vílu do svého pláště a kapkami vody z poslední baňky jí skropil tělo. Víla otevřela oči a usmála se. Nebyla to obyčejná víla, ale strážkyně lesa. Za svou odvahu a soucit věnovala princi zlatý list, který se promění v klíč, až bude potřeba.

Druhý den dorazili ke kamenné bráně v horách. Brána byla zavřená a nebylo vidět klíčovou dírku. Jen kamenný nápis: „Dveře otevře ten, kdo ví víc, než se zdá“. Princ přemýšlel, zatímco Radovan mlčel. Nakonec princ vytáhl zlatý list, který víla darovala, a přiložil jej ke kameni. List se proměnil ve zlatý klíč a brána se tiše otevřela.

Uvnitř hory byl tunel plný drahokamů, ale také ticha. Princ i kouzelník kráčeli tiše, dokud se před nimi neobjevila třetí zkouška – Zrcadlový sál. Stěny byly pokryty zrcadly, ve kterých každý viděl své nejhorší obavy. Princ v nich viděl, jak země Jablunka chřadne, jak nese viny za domnělé neúspěchy, jak ztrácí otce. Strach ho málem pohltil, ale Radovan řekl: „Strach nezmizí, ale když jsi s ním ochoten kráčet, zbaví tě pout.“ Princ se nadechl a vykročil. Zrcadla zhasla a cesta byla volná.

Nakonec dorazili ke Komnatě pramene. Uprostřed zářila fontána z čistého světla, nad níž se vznášela perla velikosti jablka. Pramen zurčel tiše jak píseň a voda se leskla jako hvězdy.

„Teď, Alexi,“ řekl Radovan, „naberni vodu a vezměme ji zpět.“

Princ opatrně naplnil malou křišťálovou karafu, kterou mu dal kouzelník. Jakmile byl pramen nabrán, celá jeskyně se začala třást. Ale místo zániku začaly vyrůstat květy, mechy a voda se chladně rozlévala zpět chodbami hor.

Když se Alex a Radovan vrátili do království, bylo ještě sucho. Ale princ pokropil půdu u hruškového stromu třemi kapkami vody z karafy. Strom se okamžitě zazelenal a z jeho větví se zrodila překrásná zlatá hruška – větší než kdy dřív. Stejně tak se probudily pradávné prameny a všude se vrátila voda.

Lidé v království oslavovali návrat života. Král Jindřich objal svého syna a řekl: „Dnes jsi skutečně prokázal, že jsi hoden být králem. Ne protože jsi statečný, ale protože jsi vytrval, obětavý a máš srdce na pravém místě.“

Prince Alex se ale usmál a podíval se na Radovana. „Bez tvé moudrosti bych to nedokázal.“

Kouzelník kývl. „Ale každý musí projít svou vlastní cestu. Já jen držel světélko.“

Od té doby se v Jablunku slaví Svátek Pramene každý rok, kdy lidé děkují přírodě za její dary, učí se chránit vodu a péči o zem a připomínají si, že největší magie se skrývá v čistém srdci a věrné duši. A zlatá hruška? Ta stále roste každý rok – jako připomínka naděje i síly dobra.