Za sedmi kopci, za hlubokým lesem, ležel malebný kraj, kterému se říkalo Závojná dolina. Tomuto místu se říkalo Závojná proto, že v samém srdci doliny se třpytil rybník tak klidný a tajemný, že jej lidé přirovnávali k závoji princezny. V ranním světle totiž na jeho hladině tančila stříbrná mlha, lehká jako hedvábná nitka, a nikdo nikdy nedohlédl na jeho dno.
Lidé z okolních vesnic říkali, že rybník má své tajemství. Ve dne klidný a vábivý, v noci prý mluví jazykem větru, šeptá kouzelná slova a ukazuje záblesky světla jako hvězdy spadlé z nebe.
V jedné takové vesničce, jménem Javorovice, bydlel chlapec jménem Matěj. Byl to odvážný a zvídavý hoch, který nejraději běhal lesem, stavěl chýše z větví a pozoroval zvířata. Jeho pradědeček býval strážcem starých knih a vyprávěl Matějovi pohádky plné kouzel, čarodějů a skrytých pokladů.
Jednoho večera, když se obloha barvila do oranžova a nad lesem se začali shánět netopýři, seděl Matěj s babičkou u krbu. Babička pletla šálu a mezi oky vyprávěla:
„Kdysi tu žil mocný čaroděj jménem Elmir. Nebyl zlý, ale ani zcela dobrý. Hlídal Závojový rybník a ukrýval v něm kouzlo jara. Říká se, že když z rybníka zmizí závoj mlhy, přestane na světě růst tráva, nevykvete jediný květ a ptáci zapomenou zpívat. Ale aby se kouzlo neporušilo, musí být rybník chráněn závojem, který spřádá sama voda každou noc.“
Matěj poslouchal a oči mu svítily jako dvě svíčky. „Myslíš, babi, že ten čaroděj Elmir ještě žije?“ zeptal se.
Babička se usmála pohledem, který patřil spíše době dávné než přítomnosti. „Možná. Čarodějové mají jiný čas než my, Matějku.“
Tu noc nemohl Matěj usnout. Hvězdy byly jasnější než jindy a v uších mu zněla babiččina slova. Vstal, oblékl si kožíšek, vzal lucerničku a s tichými kroky se vydal k rybníku.
Cesta lesem byla klikatá, ale Matěj znal každý kámen a vystouplý kořen. Když dorazil ke kraji Závojového rybníka, spatřil podivné světlo tančící po hladině. Voda šeptala, jako by si povídala sama se sebou. A tu uprostřed rybníka zahlédl postavu – vysokou, s pláštěm, který vlál i bez větru. Byla to postava čaroděje.
„Kdo jsi, že narušuješ můj klid?“ ozval se hluboký hlas, který se odrážel mezi rákosím.
„Já jsem Matěj z Javorovic,“ řekl chlapec odvážně. „Slyšel jsem o tobě příběh a chtěl jsem vědět, jestli jsi skutečný. Nechci nic ukrást ani zničit.“
Čaroděj mlčel, pak pokývl hlavou. „Ne každý má srdce čisté. A málokdo dokáže slyšet hlas rybníka. Ty však slyšíš… možná jsi právě ty ten, koho jsem tak dlouho čekal.“
„Na co čekáš, čaroději Elmiře?“ zeptal se Matěj.
„Čekám na toho, kdo odnese kouzlo závoje dál. Já stárnu, má moc slábne. Už brzy nebudu moci chránit závoj před zlými silami, které se probouzejí na severu. Potřebuji dědice – ne z rodu čarodějů, ale z rodu lidí, kteří mají čisté srdce a duši otevřenou.“
Čaroděj položil ruku nad hladinu a z vody vystoupil lesklý závěs mlžné látky – závoj Závojového rybníka. Vlnil se, třpytil a voněl jako vlhké kapradí po dešti.
„Matěji, jsi ochoten chránit tento závoj?“
Matěj polkl, ale přikývl. „Udělám vše, co bude třeba.“
V tu chvíli se zvedl vítr a obloha potemněla. Z rybníka vyšlehl sloup světla a z nebe se ozvalo zakvílení – ne nářek, ale volání. Někdo jiný o závoj usiloval.
„Pozor!“ vykřikl Elmir. „Zlé bytosti ze Severního šera přicházejí! Cítí, že závoj slábne. Musíme utéct!“
Ale Matěj zavřel oči a řekl: „Neuteču.“
Zvedl ruce, a přestože nikdy nečetl kouzelnou knihu, závoj jej obtočil jako plášť a ucítil v sobě sílu vody, proudící hluboko pod zemí.
Z temného lesa se vynořila postava s očima jako dva žhavé uhlíky. Byl to přízrak z bažin, stvoření ze stínů, které chtělo kouzlo závoje pro sebe.
„Dej mi závoj,“ zasyčel. „Patří temnotě.“
„Ne,“ odpověděl Matěj a udělal krok vpřed. „Závoj patří světlu, patří životu, patří zemi.“
A s těmi slovy se z Matějových dlaní rozlilo světlo – čisté, stříbrné, voňavé jako jitro po bouřce. Přízrak se zhroutil a jeho tvar se ztratil jako mlha za slunečného dne.
Čaroděj Elmir se usmál: „Dokázal jsi to. Kouzlo rybníku je v tobě.“
Pak pomalu zmizel – jako pára nad hrncem, jako myšlenka, která přejde v sen.
Od té doby každý rok, když jaro klepe na dveře, se nad Závojovým rybníkem vznáší jemná mlha a ve vodě zní tichý smích. Matěj se stal Strážcem Závoje – ne mocným čarodějem, ale chlapcem, který pochopil tajemství přírody a sílu dobra.
Když děti ve vesnici usínají, jejich matky jim šeptají, že stačí věřit, naslouchat tichu a vždy najít odvahu postavit se temnotě. Protože někde hluboko v lese, tiše, klidně a kouzelně dýchá rybník, který nespustil oči z nebe.